Samuraj

Krvavý balet, tanec na poli, výuka blbců neohrabaným nešikou a slepý hrdina, který slepý není, vlastně nakonec je. Bojové scény jsou naturalistické, krev stříká proudem, a přesto máte pocit, jako byste sledovali mistrovská plátna velkého malíře. Jednotlivé střípky skládají pestrou mozaiku, kde zubatá s kosou je hojnou návštěvnicí. Stavba domu je minimalistickým videoklipem a za tanec na slavnosti by se nemusel stydět ani M.Jackson. Úderná hudba připomíná ve vypjatých pasážích Creatures (Siouxsie+Severin), jindy volně plyne či sklouzne do folklóru. Výživné, šťavnaté! (13.08.2012)

Japonský umělecký režisér veskrze žánrových filmů Takeshi Kitano svůj poslední film koncipoval jako poctu, ale zároveň jako postmoderní variaci na klasickou exploatační sérii japonských džidai-geki o slepém bojovníkovi, který se s mečem ohání spolehlivě než většina vidoucích. Kitano zároveň otevřeně odkazuje i na Akiru Kurosawu a jeho Yojimba (a tak vlastně přináší další film do série jeho různorodých remaků). Hlavní roli si zahrál sám, čímž dostala pocta ještě další význam (chce na sérii nejen navázat, ale stát se i její nedílnou diegetickou součástí). Jeho verze se však stává spíše průnikem mezi japonskou kinematografií sedmdesátých let a současným filmem. Přináší do světa tradiční řady filmů své okouzlení zvukem (který byl ve většině exploatačních snímků dost špatný, důraz se kladl především na efektní vizuální efekty), naopak digitálně vytvořená krev se dá interpretovat jako zdůraznění nespolehlivosti obrazu... Hlavní hrdina je slepý, ale přece vidí. Zvuk hraje ve filmu výraznou roli, především pak rytmizace všednosti (když vesničané pracují na poli, kopou do hlíny v přesně stanoveném rytmu, čímž vytváří dojem muzikálovosti), naopak zrak klame a většina protivníků zemře právě proto, že Zatoichiho podcenila jako slepého. (13.01.2006)

Kulturní masér Nakaši Kitano se s tím nesere a tak trochu ho podezírám, jestli to není třeba fotřík nebo děda Azumi. Maj dost podobnej rukopis, když dělaj ze svých nepřátel sushi a deset na jednoho pro ně není přesila, ale rozcvička. Každopádně na Kitana se kouká přece jen o něco hůře, protože do šukézní japonský prciny má asi tak daleko jako já do prsatý bloncky. A tak se stříbrnou hlávkou a shrbenejma zádama ťapká po okolí, seznámí se s gejšou a Gayšou, hráčem hazardu co umí prohrát jakoukoli hru, neumí se prát a je dle všeho bukanýr, místní šťabajznou co jí hrobku už dvacet let minimálně nikdo nevykropil a postiženým tlusťochem s kopím. Kromě toho rozseká několik šikmovokejch zkurven...ééé mojich soukmenovců, posere ronina a na konci filmu prozře. Bavila jsem se zcela rákosnicky, žrala u toho čínský nudle, popíjela saké a značně pod vlivem se jala šermovat jídelníma hůlkama trapně si myslíc, že jsem taky nepřemožitelná. Po vystřízlivění jsem opět zjistila, že stojím za hovno, ale Samuraj mi v palici zůstal, takže máte jistotu, že je to nadprůjemně dobrý snímek. (04.04.2017)

Ačkoliv film dlouho znám a chtěl jsem jej vidět, že se jedná o komedii jsem zjistil až v den TV vysílání. Je pravda, že občas jsem se bavil královsky a salvy upřímného smíchu se ozývaly často, nicméně několikrát jsem dumal nad tím, jak by to fungovalo jako akční thriller :-). Třebas ale taková škola šermování nebo hádky s dědou v saké-baru byly senzační... Konec kupodivu připomene například Milionáře z chatrče a rozčárování tak motá hlavu až do finálních titulků, výsledný dojem je ale vesměs dobrý a převládá pocit, že tak vytříbený artový černohumorný film z Japonska už asi neuvidím. A to se počítá. (20.02.2011)

Eklektická žánrová jazda, ktorá majstrovsky spája oslavu tradícií a zároveň ich inteligentne a úsmevne podvracia vo vôbec najzábavnejšej adaptácii legendy o slepom samurajovi. Kitano na vrchole, ktorý sa tu podobne ako Takashi Miike ideologicky a filmársky stavia doprostred línie medzi velikánmi klasického japonského filmu a tých členov jeho postmodernej generácie, ktorí sa voči nej absolútne vymedzujú (Shion Sono). "Ani s naširoko otvorenými očami nič nevidím." (08.02.2022)