Walk the Line

Johnnyho Cashe mám prostě rád a tento film je dá se říct poctou. Líbilo se mi, že se tvůrci soustředili na písničky (opravdu je to tak půl na půl s "normálním dějem") Musím složit poklonu ústřední dvojici, jak jsem neměl nikdy rád Reese Witherspoon, tak tady byla fakt skvělá a pan Joaquin Phoenix je kapitola sama pro sebe. (02.08.2006)

Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana? (23.01.2012)

Životopisný hudobný filmu typu Ray, ale nie až tak hollywoodsky vyumelkovaný a trochu úprimnejší a skratkovitejší. Čo je len dobre. Plus skvelé duo Joaquin Phoenix + Reese Witherspoon. Kiež by sa s rovnakou láskou začali nakrúcať filmy o režiséroch, ktorí sú mi bližší než hudobníci... (18.01.2006)

Některé filmy vás i s pořádným odstupem důkladně změní. Country jsem se v době zhlédnutí posmíval, Reese víceméně ignoroval a po projekci najednou bylo všechno jinak. Cashe sice aktivně neposlouchám, ale všechna životní varování, která Walk the Line nenápadně sype jedno za druhým, jsem si tenkrát vzal k srdci a (jakkoli pateticky to může znít) rád bych věřil, že mi několikrát pomohla na těch nejdůležitějších křižovatkách zahnout správně. Nemám tuhle životopisnou podívanou mezi svojí top desítkou, ba dokonce ani mezi top padesátkou. Je v ní ale tolik pravdy ohledně pokušení, těžkých rozhodnutí, lásek i kariéry, že jsem si svého času dal do avataru Phoenixův portrét z kresleného plakátu - a dodneška jsem ho tam nechal. Osobní film v tom nejočividnějším slova smyslu. (08.09.2006)

Z takovejch tech zivotopisnejch filmu je tenhle jeden z nejlepsich. Podobny filmy sice nevyhledavam a styl hudby Johnnyho Cashe neposloucham, ale tohle bylo fakt neco. Od zacatku do konce naprosto perfektni, ani jsem si to neuvedomil a byl konec filmu. Herecky vykony jsou perfektni, Reese me dost prekvapila a naprosto zaslouzene dostala oskara. Joaquin Phoenix byl taky perfektni, nekde ho sice nemuzu ani videt, ale do tohohle filmu se skvele hodil a krom toho perfeknte zpival (To i Reese.). Jediny co mi na nem prislo divny, bylo, ze at uz byl nadrogovanej nebo strizlivej, porad mel nejak povislej koutek ust (Pripomnel mi Stallona.) a chvilkama mluvil jak magor. Taky me mile potesil terminator Robert Patrick. A ty Cashovo pisnicky byli jednim slovem nadherny. Sice jsem nevidel Raye, ale tezko bude lepsi nez tenhle film. Bravo Mangolde. (01.08.2006)