Walk the Line

Dějově velmi podobné Rayovi. Stejně přímočarý a v podstatě velmi jednoduchý děj, opírající se především o silné herecké osobnosti. Narozdíl od Hackforda má však Mangold mnohem větší cit pro vykreslení komorních scén a především je Walk The Line jakožto celek mnohem upřímnější a poctivější, než politicky přespříliš korektní Ray. Phoenix a Witherspoon předvádějí do puntíku maximum a jejich výkony se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo možné v uplynulém roce vidět. Oscar pro Reese je naprosto zasloužený. Bohužel má však poměrně solidní životopis Johnyho Cashe i svá negativa. Těmi jsou jednak příliš jednoduchý scénář, na můj vkus trochu moc klišé a typicky vyumělkovaných a na oko lahodících scén, které jsou však při troše pozorosti průhledné jak sklo. Solidní a především poctivé řemeslo a ve finále přece jen o něco lepší nežli čistě průměrný, poněkud délkově nevyhovující a lehce unavující Ray. (14.08.2006)

Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana? (23.01.2012)

Tak tedy nevím… být fanouškem Johnnyho Cashe, podobně pojatá biografie mě dost rozladí. Jasně, nebyl jedinou celebritou, která ujížděla na drogách a alkoholu (to ani zdaleka ne), ale film vyznívá, jakoby Cash ani neměl přívětivější tvář (když pomineme, že uměl – pod vlivem drog – dobře zpívat). Během sto třiceti minut opustí manželku, několikrát se pohádá s přítelkyní, vůbec nevychází s otcem a do toho se láduje hrstmi prášků, které zapíjí vydatnými loky piva. Závěrečné procitnutí přichází vyloženě aby měl film happy end a silně pochybuji o podobné růžovosti reality. Jakožto nefanouškovi jeho muziky, potažmo osoby, mi to může být vcelku jedno, naopak bych měl ocenit pokus o otevřenější biografii, což je s výkonem Whitherspoonové vlastně to jediné, co stojí za vyzdvihnutí. Walk the Line není ani náhodou film špatný, je prostě příliš obyčejný, příliš akademický – tedy přesně takový, jako většina životopisných filmů o slavných osobnostech. Otázka zní „mohl by být lepší?“. Po pravdě - asi ne. Prodej Cashových desek po premiéře prudce stoupl, Oscaři byli dle zásluh rozdáni... nikomu by tedy nemělo vadit, že po tomto filmu za půl roku ani pes neštěkl. 70% Zajímavé komentáře: Silas, jojinecko, Nomád (04.12.2007)

Z takovejch tech zivotopisnejch filmu je tenhle jeden z nejlepsich. Podobny filmy sice nevyhledavam a styl hudby Johnnyho Cashe neposloucham, ale tohle bylo fakt neco. Od zacatku do konce naprosto perfektni, ani jsem si to neuvedomil a byl konec filmu. Herecky vykony jsou perfektni, Reese me dost prekvapila a naprosto zaslouzene dostala oskara. Joaquin Phoenix byl taky perfektni, nekde ho sice nemuzu ani videt, ale do tohohle filmu se skvele hodil a krom toho perfeknte zpival (To i Reese.). Jediny co mi na nem prislo divny, bylo, ze at uz byl nadrogovanej nebo strizlivej, porad mel nejak povislej koutek ust (Pripomnel mi Stallona.) a chvilkama mluvil jak magor. Taky me mile potesil terminator Robert Patrick. A ty Cashovo pisnicky byli jednim slovem nadherny. Sice jsem nevidel Raye, ale tezko bude lepsi nez tenhle film. Bravo Mangolde. (01.08.2006)

„Vyzeráš, ako keby si išiel na pohreb.“ – „Možno idem.“ Nebyť fenomenálne napísaného, obsadeného a režírovaného WALK THE LINE, možno by mi dodnes unikala country legendy menom Johnny „Muž v čiernom“ Cash (nevraviac o June Carter). Snímka skúseného remeselníka Jamesa Mangolda (KRAJINA POLICAJTOV, IDENTITA) od začiatku dýcha krásnou atmosférou „tých čias“ (chcete vidieť scénu, v ktorej sa nachádza Cash, Carter, Elvis a Jerry Lee Lewis?) a výnimočnými hereckými výkonmi. Okrem fantastického Joaquina Phoenixa a rozkošne si do svižného tempa pesničiek podupkávajúcej Reese Witherspoon (obaja na jednotku zvládli nielen herecké, ale i náročné spevácke pasáže) netreba zabudnúť ani na Roberta „T-1000“ Patricka ako autoritatívneho otca. Plusom sú tiež scenár (nevyhýbajúci sa kontroverzným spevákovým vlastnostiam - alkohol, milenky, drogy) a strhujúce spevácke pasáže (ktoré berú dych a roztancujú aj mŕtvoly). V rovnakom roku vznikli dva životopisy slávnych spevákov, ktorých kariéru poznačili drogy a smrť súrodenca, ale RAY ma nechytil až tak, ako toto. Mám proste radšej country. (26.08.2006)