Tak daleko, tak blízko!

Kdo miluje lyriku Nebe nad Berlínem, bude nadšen první půlhodinou - pak příjde zbytečný (+ navíc špatný) Lou Reed, zbytečný Peter Falk, nacistický odkaz, porno, zbraně, Dafoe jako pokušitel s hodinkami, krádež zbraní, krádež lodě se zbraněmi a vykonané poslání - vše už úplně jiné, zbytečné, jako z odpolední kriminálky... Pane Wendersi, škoda že vám můza chcípla už ve čtvrtině filmu... 6/10 PS: Nechápu jak může mít božské Nebe nad Berlínem jen 85% když má toto nepovedené pokračování 79% - asi mi něco uniká... (06.09.2008)

Silně trapná zkušenost z neumělého pokusu zkombinovat sebevykradačství s novým úhlem pohledu: jako by si někdo řekl, že to půjde i bez poselství, jen se sérií černobílých záběrů na anděly naslouchající lidským myšlenkám. První třetina vykrádá Nebe nad Berlínem až hanba (jen Cavea zastoupil Lou Reed), druhá jeho poselství o záviděníhodné kráse života zcela neguje a třetí je jako podprůměrný díl Falkova Columba. Nemám ráda, když film postrádá výraz a vyjádření, ošívám se, když staré postavy v novém žánru zaujímají pozice, jež jim nejsou vůbec vlastní, a úplně nesnáším, když má Dafoe spoustu vážně míněných keců jako vystřižených z jiné dimenze. Kdo by to byl řekl, že i intelektuální umělecké filmy můžou mít zcela přízemní a zmršené sequely (jakkoli samozřejmě oceňuji možnost sledovat 2 a půl hodiny Ajantise v hlavní roli). (22.11.2009)

Páčilo sa mi to omnoho viac ako Nebo nad Berlínom, ktoré bolo síce vizuálne krásne, ale utopené vo filozofovaní. V tomto fime anjel Cassius nasleduje osud svojho kamoša, ale je oproti svojmu predchodcovi výrazným článkom v rámci kauzality príbehu. Jeho počínanie pomaly zväzuje na prvý pohľad nesúrodé postavy do finále. Jeho počínanie je naivné, deštruktívne a následne podmienené túžbou niečo zmeniť a byť vnímaný pozitívne. Sekunduje mu krásna Kinski a démon Defoe( znova raz výborný). Nicka Cavea nahradil Lou Reed a aj Peter Falk si tu zahral výraznejšiu postavu, hoci stále hral seba. Počul som o fenoméne Wim Wenders, ale až toto ma presvedčilo o jeho nevšednosti a autorskej vyspelosti. Mnoho zvratov je až smiešnych, ale o nich film nie je. Je to o hľadaní svojho miesta. Nevyhne sa filzofovaniu, ale tentoraz to má aj čarovne nadprirodzený príbeh zamaskovaný do artového filmu. Kamera a hudba tradične na výbornú. Akrobatické kúsky v celom filme považujem len za bonus. Takmer plný počet. (10.05.2016)

Zatímco si Damiel naplno užívá chutí a pachů lidského bytí, Cassiel nadále z výšky pozoruje město a jeho ruch. Brzy však i on slétne - tak trochu náhodně a ukvapeně - na zem, nemá však před sebou jasný cíl jako Damiel; ve světe plném barev spíše tápe a poznává ne tak poetické stránky života. Na můj vkus je až moc blízko všem lidským nešvarům a setkání s přezíravostí, alkoholem a dokonce organizovaným zločinem jsou neandělsky bezprostřední. Ač v mnoha bodech navazuje na Nebe nad Berlínem - stejné postavy, mnoho podobných myšlenek, místy parádní hudba -, nabízí dosti jiný zážitek. Je o poznání přízemnější a obyčejnější, ale pokud začátek působí mírně sebevykradačsky, další vývoj příběhu je hodně křečovitý a detektivně špionážní story mě vpravdě šokovalo. Vidíme stejné postavy, ale ve zcela jiných situacích, které jim dle mého nesvědčí. Vlastně mám pocit, jako by byl po první tři čtvrtě hodině Wenders sesazen z režisérské sesle a film dokončil někdo úplně jiný. (26.06.2007)

Nebe nad Berlínem (1987) mě vyloženě uchvátilo, i přestože jsem mu udělil „jen“ 4 hvězdičky (to z důvodu, že mě neoslovila dlouhá část z undergroundového koncertu)... Na rozdíl od jiných diváků nemám vůbec problém s tím, že si Wim Wenders po 6ti letech (dle mého názoru pořád na vrcholu sil) natočil pokračování – naopak často mě i těší u oblíbených režisérů, když u dalších filmů mohu jakoby vstupovat do již známého autorského světa a být svědkem důstojného navazování... Po roce a půl si sice už nepamatuji detaily a celou myšlenkovou šíři Nebe nad Berlínem, ale z toho, co jsem si odnesl, si vybavím zejména kontrast svobodného života nadpozemských rozměrů s realitou plnou zábran, umocněný největší zábranou v podobě železné opony v středě Berlína. S jejím pádem a přesunem do nové reality se jakoby částečně vytratila i poetičnost starých časů, s 90. léty nastupuje soukromý obchod s výdobytky pro východní půlku národa do té doby neznámými (a taky doslova s nahotou i násilím na prodej) a Wenders se ve svých myšlenkách tu snad ještě více ponořuje i do hlubin lidských duší, vzájemně se odcizujících v nové společnosti, i s případnou obavou ohledně poznání... **** Tak daleko, tak blízko je velkou mozaikou různých příhod, výjevů, hudebního i vizuálního umění a myšlenek provázených postavou dalšího „anděla zhůry“ vtaženého do reálného života. I přes pár zdánlivě depresivních motivů na mě film vanul nesmírně podmanivým kouzlem a během těch dvou a půl hodin mi ubíhal svižně... ponořil mě do podnětných myšlenek, jindy zaujal drobnými příhody či jen vtáhl do poetické atmosféry a někdy i nečekaně pobavil. Opět se objevují artistické výstupy na hrazdě, které provázely i původní film, tentokrát však obvykle v nových rozměrech zasazené mimo cirkus, a opět nechybí ani s věkem snad stále sympatičtější Peter Falk jako speciální host v roli sebe sama. Ve vedlejších rolích mě také potěšila přítomnost dvou německých hereckých legend dvou generací, Heinze Rühmanna a Bruno Ganze. Celkově nesmírně zajímavý zážitek, jako ostatně skoro vždycky u Wenderse a pro mě tedy přibližně stejně skvělé jako Nebe nad Berlínem. [85%] (27.12.2022)