Nebe nad Berlínem

Myšlenky proudí jedním směrem, myšlenky proudí opačným směrem. Dotknou se letmo, zasáhnou hluboko, navodí trudnomyslnost, tu vystřídají radostí ze života, bezbřehým optimismem. Při mé nynější zálibě v nadčasových knihách Josepha Campbella jsem byl zasažen desetinásobnou silou. Nebe nad Berlínem budu navždy počítat mezi v jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků. Takový, u kterého se nedá mluvit o prožitku ve formě profánního diváckého "tak jsem to konečně viděl", ale rovnou o duchovním vytržení, epifanii. (08.10.2008)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)

Žijí mezi námi. A naslouchají tomu, co v duchu říkáme, docela potichu, sami sobě. Kolikrát jsem si vzpomněl na letmý dotek na rameni někoho, kdo se cítí sám, kdo na sebe bere všechnu tíhu světa, nebo aspoň neporovnatelně víc, než dokáže unést, dotek plný porozumění a přijetí, který část té přílišné tíhy v tom správném čase dokáže z těch ramenou sejmout. Kolikrát jsem ten dotek sám pocítil? Film, který říká věci, které jen tak nějaký film nedokáže. Ukazuje, nebo spíš dokazuje, že existují; a že jinak, bez nich, by to ani nešlo. Zkuste se ohlédnout, až jednou nebudete vědět, kudy kam, až už budete beznadějně unavení z toho, jak moc se snažíte najít cestu ven… (psáno v den, kdy jeden z těch mála, kterého jsem viděl na vlastní oči, odešel někam, odkud na nás uvidí ještě lépe…). (16.02.2019)

"My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám..." Ne... V Berlíně, na mejdanu s Cavem, Columbem a dvěma anděly. Dosud jsem jen o jednom filmu napsal, že pět hvězdiček je málo. Toto je druhý. Dobře, že zrovna tento, protože tím prvním byl Begotten, proti němuž stojí Nebe nad Berlínem v přímé opozici. Berlín pod nebem, dva zvláštní, velmi zvláštní agenti a tisíce forem a lehkost toužící po tíži a tíže po lehkosti, svoboda po nutnosti a zase naopak a celé dějiny v jednom dni. Žít znamená umřít a neumřít znamená nezažít. Co si vybereš? Ať mi nikdo neříká, že to pravé je barevný svět, jak ho vidíme my. Ne, to je jen hýření klamu a náhod a rej molekul. Pravá skutečnost je vidět tím andělským šerosvitem. To andělé vidí náš svět a nás samé v kráse tisíců odstínů mezi černou a bílou. Kdo tohle natočil? Kamera, hudba, okolnosti, jsem v tom až po uši. A do toho Columbo, cože? To se mi snad zdá? Ne, nezdá, je tam Columbo a patří tam a svět snad přece jen je k obývání. Jen jedna věc mohla tento neuvěřitelný film rozbít, totiž konkrétní příběh. A když anděl zaměnivší věčnost za pomíjivost skutečného hledá svou akrobatku, mám strach, že to skončí džusem, no ale zatím pořád dobrý a když už je to tady, končí to naprosto "pyramidálně", to čumíš hollywoode na zamilovaný happyend. Jen ten zbylý anděl osaměl a nějak posmutněl, jakoby ho všechna ta krása začala unavovat, ani toho Homéra už neposlouchá, ale doufám, že krizi překoná. Co by s námi bylo, kdyby už nás žádný anděl nepozoroval? Vždyť by nám zbyly jenom ty barvy. Nebo přece něco? Coincidentia oppositorum, tíže a lehkost, volnost a svázanost, tvar, konkrétno, to je den, v němž se duch stal masem a maso duchem. Akrobatka je konečně "osamělá", protože s ním je celá sama sebou. A on konečně přestal být sám sebou, aby mohl být někým. (08.07.2011)

(1001) Krásná "alternativní oddychovka". Když obraz prvně zbarevněl, myslela jsem, že radostí vyskočím až ke stropu. A to se mi líbí vždycky, znovuobjevování již objeveného. A nakonec si ještě začnu říkat, že Bruno Ganz fakt válí. S culíčkem byl k sežrání, v přebarevném obleku potom taky. Jo. Tohle mi prostě sedlo. (05.12.2009)