Nebe nad Berlínem

Žijí mezi námi. A naslouchají tomu, co v duchu říkáme, docela potichu, sami sobě. Kolikrát jsem si vzpomněl na letmý dotek na rameni někoho, kdo se cítí sám, kdo na sebe bere všechnu tíhu světa, nebo aspoň neporovnatelně víc, než dokáže unést, dotek plný porozumění a přijetí, který část té přílišné tíhy v tom správném čase dokáže z těch ramenou sejmout. Kolikrát jsem ten dotek sám pocítil? Film, který říká věci, které jen tak nějaký film nedokáže. Ukazuje, nebo spíš dokazuje, že existují; a že jinak, bez nich, by to ani nešlo. Zkuste se ohlédnout, až jednou nebudete vědět, kudy kam, až už budete beznadějně unavení z toho, jak moc se snažíte najít cestu ven… (psáno v den, kdy jeden z těch mála, kterého jsem viděl na vlastní oči, odešel někam, odkud na nás uvidí ještě lépe…). (16.02.2019)

Artová onánia, na ktorú sa každý intelektuál bojí povedať krivého slova. Dosť pochybujem, že všetci, čo tento film nekriticky obdivujú, ho aj naplno chápu. Netvrdím, že nie je kvalitný a že nemôže byť geniálny, len mne jednoducho nesadol a mám pocit, že aj v rámci európskeho artu sa jedná o dosť ojedinelú záležitosť. Každopádne Bruno Ganz je naj nemecký herec a Wenders dokázal natočiť Nebo pomocou filmovej techniky spôsobom, že mi pripadal ako veľkofilm. Dúfal som, že mi zmysel tohto diela na konci odhalí poručík Colombo. Tak možno nabudúce, film som videl dosť dávno. VIDENÉ ZNOVA: Takže prvé pozretie bude asi u každého diváka skôr takým aklimatizačným, aby si vybral, na čo sa bude nabudúce sústrediť a ktoré myšlienky si uloží do duše po ďalšom pozretí. História ľudstva (prostredníctvom Berlína) charakterizovaná kontrastom vojny, krutosti a lásky, splynutie dvoch osamelých duší v kontraste s nekonečnou osamelosťou v oboch zobrazených svetoch, čiernobiele poňatie z pohľadu anjelov verzus náš farebný svet, respektíve svet filmový a reálny, ktorého pojítkom je Peter Falk as himself. Od nej až na tú skutočnú večnosť, ktorou je láska a nie neobmedzený čas a priestor v najemotívnejšej scéne filmu, schválne natočenej antimelodramaticky. Možno, keby sa film netváril tri štvrtiny tak egocentricky a vážne, považoval by som ho za geniálny. Ale o tom možno rozhodne tretie pozretie, možno v časoch, keď budem zažívať ono dokonalé splynutie duší, ako Damiel. (19.06.2012)

"My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám..." Ne... V Berlíně, na mejdanu s Cavem, Columbem a dvěma anděly. Dosud jsem jen o jednom filmu napsal, že pět hvězdiček je málo. Toto je druhý. Dobře, že zrovna tento, protože tím prvním byl Begotten, proti němuž stojí Nebe nad Berlínem v přímé opozici. Berlín pod nebem, dva zvláštní, velmi zvláštní agenti a tisíce forem a lehkost toužící po tíži a tíže po lehkosti, svoboda po nutnosti a zase naopak a celé dějiny v jednom dni. Žít znamená umřít a neumřít znamená nezažít. Co si vybereš? Ať mi nikdo neříká, že to pravé je barevný svět, jak ho vidíme my. Ne, to je jen hýření klamu a náhod a rej molekul. Pravá skutečnost je vidět tím andělským šerosvitem. To andělé vidí náš svět a nás samé v kráse tisíců odstínů mezi černou a bílou. Kdo tohle natočil? Kamera, hudba, okolnosti, jsem v tom až po uši. A do toho Columbo, cože? To se mi snad zdá? Ne, nezdá, je tam Columbo a patří tam a svět snad přece jen je k obývání. Jen jedna věc mohla tento neuvěřitelný film rozbít, totiž konkrétní příběh. A když anděl zaměnivší věčnost za pomíjivost skutečného hledá svou akrobatku, mám strach, že to skončí džusem, no ale zatím pořád dobrý a když už je to tady, končí to naprosto "pyramidálně", to čumíš hollywoode na zamilovaný happyend. Jen ten zbylý anděl osaměl a nějak posmutněl, jakoby ho všechna ta krása začala unavovat, ani toho Homéra už neposlouchá, ale doufám, že krizi překoná. Co by s námi bylo, kdyby už nás žádný anděl nepozoroval? Vždyť by nám zbyly jenom ty barvy. Nebo přece něco? Coincidentia oppositorum, tíže a lehkost, volnost a svázanost, tvar, konkrétno, to je den, v němž se duch stal masem a maso duchem. Akrobatka je konečně "osamělá", protože s ním je celá sama sebou. A on konečně přestal být sám sebou, aby mohl být někým. (08.07.2011)

Jeden z nejkrásnějších německých filmů, co jsem kdy viděla. Asi nejvíc se mi líbil kontrast snových pasáží s těmi dost krutě realistickými (těch bylo ale méně) nebo černobílých s barevnými (film začne být barevný vždy, když Damiel něco pocítí, a potom, když se stane člověkem). Někdy jsem sice měla problém plně pochopit hloubku filosofických úvah, které pronášeli anděl Damiel (Bruno Ganz) a jeho láska artistka Marion (Solveig Dommartin), ale to nic nemění na tom, že jsem si z kina odnesla nepopsatelně krásný melancholický pocit jakéhosi smíření se. Pěknou roli dostal i Peter Falk, který si zahrál bývalého anděla a také sám sebe, a který svádí ostatní anděly, aby se staly lidmi. (28.03.2005)

Když jsem tenhle film viděl poprvé, zapůsobil na mě jako zjevení z jiného světa. Teď, když byl po více jak deseti letech znovu uveden do kin, se mnohé změnilo (hlavně Berlín, ale také filmový svět – slovní spojení dobrý německý film už dávno nepůsobí jako protimluv), ale kvalita tohoto skvostu přetrvává. Film má mnoho vrstev a je v něm stále co objevovat, klade mnoho otázek, ale vyhýbá se odpovědím. To z něj činí snímek pro vstřícně naladěné náročnější diváky, kteří budou ochotni spolupracovat. Těm ostatním je určena konvenční hollywoodská light verze Město andělů. Tak se rozhodněte, do které skupiny patříte. (07.12.2004)