Babiččin dům

Málo doceněný horor z produkce Nika Mastorakise (The Zero Boys, Island of Death). Na to, že drtivá část filmu se odehrává za horkých letních dnů, atmosféru to má parádní. O tu se totiž nestará pouze ústřední zlo v podobě šílené matky vracející se pro své děti, ale i podivínský dědeček, který ve sklepě cosi ukrývá a po domě pobíhá s nabitou puškou. Tím se mu dá odpustit i poměrně nízký bodycount. (04.03.2012)

Kdysi mě neuvěřitelně děsila scéna, kdy synek ve sklepě otevře lednici a najde v ní spoutanou matku. Teď mě spíš víc vyděsí, když otevřu lednici, uvidím máslo a vzpomenu si, kolik stojí. Dusná atmosféra pomerančového háje je najednou v háji.. Zopakovat si po letech kultovní kousek z OK3, kdy divák při rychlodabingu mohl trénovat rozlišení monologu od dialogu, nebyl dobrý nápad. Od okamžiku, kdy mamá šús rozpíchá šerifa, se „Tatínkův dům“ sice na chvíli probudí z vegetativního stavu, ale to už nic nemůže změnit na skutečnosti, že když se střetne nostalgie s poznáním, obvykle to končí její prohrou.. (05.09.2017)

Na jednu stranu je samozřejmě těžké nevnímat Babiččin dům s jistou dávkou nostalgie, jelikož jak je tady již u pár komentářů zmíněno, jedná se o jeden z prvních porevolučních hororů, se kterým přišlo tuzemské publikum do kontaktu, včetně mě, a ve své domě, v podstatě bez jakékoliv konkurence, se o této podívané dalo smýšlet jako o slušné žánrové jízdě, která kupodivu funguje a má co nabídnout. Z dnešního pohledu je to ovšem už úplně jiné, a tak je vlastně jen na divákovi, jak k samotnému snímku přistoupí. Zdali bude ochoten tolerovat možnosti tvůrců dané doby a rok vzniku, pak si myslím, že bude možná i mile překvapen, jaký to má celé skutečně svižný spád, určitě ho může oslovit i slušně budované napětí, k jistému nečekanému a nemalému zvratu zde též dojde, obsazení také není vůbec marné a v neposlední řadě tu máme i jistě působivou atmosféru, kterou lze možná považovat i za ten nejpovedenější element celé této podívané. Pakliže bude potenciálním divákem tento snímek ovšem hodnocen okem dnešní doby, tak se příliš pozitiv nedočká. Především tedy zápletka je ryzím příkladem totální hlouposti a nenápaditosti, chování postav je pak srovnatelné s úrovní lehce vycvičeného šimpanzíka, nelogičností tu lze také, zvlášť v závěru, najít nespočet a celková lacinost Babiččina domu pak atakuje skutečné dno filmového průmyslu. Jak s tím tedy naložit? Nevím, každopádně pravdou je, že i přes všechny ty své výrazné neduhy je tento film i dnes sledovatelnou záležitostí, která spíš než pocity strachu a zděšení vyvolá na divácké tváři lehký ironický úsměv, nicméně pořád nabízí i prvky, které spousta dnešních žánrově podobných snímků postrádá. (03.03.2024)

„Niekto ju musí zastaviť. Sme za ňu zodpovední.“ Neviem, čo som čakal, ale niečo iné – možno ducharinu alebo niečo fakt temné a pochmúrne, poctivý horor typu DOM možno. Výsledok je o niečom úplne inom. Nech by bol o čomkoľvek – ale keby bol dobrý. Lenže nie je. Nelogické správanie postáv (minimálne 5x som sa pýtam „Prečo postava práve neurobila to a to?“ alebo „Prečo postava práve UROBILA to a to?“), nesympatický herci a hlúpy scenár. Skoro vôbec ma to nebavilo. Netuším, ktorý zvrat bol horší. Keď to skončilo, bol som rád. 40% za atmosféru horúceho domu pri pomarančovom sade. Obvykle som liberálny voči tomu, čo všetko je horor, ale tuná by som asi, nepoznačený nostalgickými detskými spomienkami (film som videl prvý raz takmer ako 30-ročný) volil žáner triler. (28.05.2011)

Jeden z nejblbějších hororů, které znám. Není absolutně nic, co bych na něm pochválil. Scény, které měly být děsivé, byly směšné, ale to nebylo jen takové to uchechtnutí, ale smích huronského náčelníka Magui. S dnešními horory to pochopitelně neobstojí ani trochu, ale co hůř, ono to neobstojí ani s horory, které byly natočeny v té době. Horor, který je k smíchu, to je ta nejhorší nálepka, jakou horor může obdržet. Tomuhle se fakt vyhněte. Hrozí, že si po něm delší dobu už žádný jiný horor nepustíte a to by byla škoda. (03.02.2011)