Uranus

„Ty jsi moje věrná kopie. Moje zrcadlo... Podívám se na tebe a chce se mi zvracet...“ Úpřimně v oné scéně v dramatické konfrontaci s vlastním synem se mi z postavy bezcitně jednajícího městského politika Manglata, propluvšího s korupčními taktiky z režimu do režimu, málem chtělo zvracet také. To byla zcela nejodpudivější figurka v tomhle „zcradlu doby“ a Michel Galabru jí vlastně ztvárnil skvělým způsobem, když vyvolával ve mě to, co vyvolával. Nezklamala ani většina dalších známích francouzských herců, mezi nimiž jsem si asi nejvíc užíval Philippa Noireta v roli svérázného lidového požitkáře, který jakoby v mnoha rysích trochu kopíroval hercovu slavnou postavou Šťastného Alexandra (včetně té radosti ze smrti vlastní ženy → znamenající osvobození), jen přesunutého do úplně odlišného prostředí, doby i žánru. Marcel Aymé se jako autor předlohy úplně nezapře a jeho až nebývale pestrý pohled na osudy a projevené postoje lidí po osvobození v roce 1945 nepostrádá občas jistý nadhled či komický podtón, ale stejně mě překvapilo, že za podobným dílem stojí tento slavný humorista. Film nemá hlavní postavu a vlastně ani jednoho čistě kladného hrdinu, námět života a lidí ve městě, které je po ukončení války plné doznívajících sporů, vyřizování si účtů od přímočárého násilí až po sofistikovanější udávání, a osudů poznamenaných způsobenými křivdy (ať už v rolích jejich aktérů či obětí), by šlo klidně rozpracovat i na celou mini-sérii. Claude Berri si však jako režisér zaslouží uznání už jen za to, kolik plnokrevně představených a ztvárněných postav (bez černobílých charakterů), vzájemných vztahů a dalších motivů se mu podařilo rozehrát během nedlouhých 100 minut! Paradoxně i jediná postava velké oběti doby (hostinský Léopold, vášnivě posedlý poezií a alkoholem) patřila pro mě k těm nejvíce nesympatickým a trochu jsem s jejím až groteskně teatrálním pojetím měl občas problém... těžko říct, zda za to více můžou ty neustálé Lépoldovy proslovy v improvizovaných verších nebo i pro mě zde těžko ztrávitelné herectví Gérarda Depardieu (nejspíš obojí). Nicméně jako celek určitě hutný zážitek, po němž při epilogu Noiretovy postavy nezbývá, než přitakat (ať už po tom všem i s jistou dávkou ironie), že „Člověk je přesto nádherná bytost.“ a že „Jsou lesy a sloni. Je urán. A taky jsou komunisti...“ a člověk má v sobě svobodnou vůli rozhodnout se, kam se zařadí. Jen někdy vážně nemusí tušit, jak by se v dané situaci a době v rámci nesnadného dilematu zachoval právě on, což je zde asi úplně nejbolestnější, a v čemž bych asi viděl hlavní poselství tohoto Berriho filmu. [85%] (21.04.2022)

Jar 1945 mesto na juhu Francúzska. Obyvatelia by sa mali radovať z mieru, ale ten neprináša im pokoj, tu aj naďalej vojna pokračuje. Neustále potlačovaný strach z vojnových rokov si vyberá svoju daň, nastáva čas vybavovania si starých účtov. A ten, ktorý skutočne kolaboroval s nacistami a s maršalom Pétainom zostane nepotrestaný z rôznych dôvodov. Lenže ich je tak veľa, že bolo ťažké určiť ktorí občania boli zločinci a ktorí spolupracovali len preto, aby prežili. Uranus je jemný úplne prekvapivý film v ktorom dvaja poctiví obyvatelia ukryjú muža, ktorý spolupracoval s nacistami čím riskujú svoje životy, rovnako ako aj jeho. Jednoducho film hodnotí správanie ľudí v dobe 2. svetovej vojny a ich boj pokračuje aj naďalej, ale úplne iným spôsobom.. (24.08.2016)

Kdo nepochopil základní povahu člověka, nechť se podívá. Ten pravý charakter každého z nás se totiž zviditelňuje v kritických chvílích. Takových, jako je okupace, válka či období přechodu z jednoho společenského systému do druhého. To se pak nestačíme divit, že? Koukněte na zajímavý snímek a popřemýšlejte. (14.05.2009)

Myslím, že Češi a Francouzi mají mnoho společného, bohužel zejména v těch negativních polohách. Konec druhé světové války představoval odhalování kolaborantů (těch mocnějších se však nedotkl, stačilo včas převléci plášť a posunout určitou část peněz na správný účet), veřejný lynč a prsení se, kdo byl v odboji (byť často účelově). Zároveň závěr války je spojen s nástupem jiné a podobně zvrhlé a nelidské diktatury, kterou byl a je komunismus. Ve jménu nové ideje je možné páchat nová zvěrstva. Do toho vstupují osudy běžných lidí, kteří se těší z míru a věří ve shledání se svými blízkými. Děj filmu není vysloveně strhující, ale celkové vyjádření mi připomnělo, jací jsme, a to mě rozesmutnilo. (28.03.2009)

Svým způsobem trauma, které představují minimálně pro významnou část české společnosti události jara a léta 1945, je těmito nostalgiky povyšováno na nadčasově osudovou část dějin naší národní i státní existence; v tomto podání se mění v démonicky tajemný znak, v příčinu. která nás znovu a znovu jako msta osudu za naši malost strhává zpět v okamžiku, kde je důvodná naděje na vydatný dějinný vzestup naší země. Že i tady tito Češi splácejí jinak pojmenovanou daň národní malosti, dosvědčuje toto anticky založené ideové dílo Clauda Berriho. Příběh z francouzského maloměsta, v němž si každý s každým navzájem vidí až do talíře, přezíravý vztah k muži, který znovuzaložil slušnou státní a národní existenci své země, premiéru de Gaullovi, vypovídá o mnohém. Malost se tu plynule propojuje a střídá s pábitelstvím, skutečnou básnickostí i zbabělostí a malostí, které jsou mnohdy bezradné ze svých bezvýrazností. Přesně je zachycen i líně plynoucí čas maloměsta: jeho kalendář, provoz v místním bistru, ozvláštňovaný dočasnou nouzovou proměnou na jednu z gymnasiálních tříd, která poblázní majitele, skvěle hraného Depardieuem, až k jeho hořkému mučednickému konci, doplněného dalšími postavičkami, které dotvářejí kolorit sídla, i stále doznívající válku. Rozdíl mezi slušností a idealismem i zbabělostí a podlostí splývá jak na pravici, tak na levici tamějších vznikajících "elit". Jako bychom četli stránky Škvoreckého ZBABĚLCŮ. Noiretova postava, jakýsi nosník díla, jinak nijak zvlášť nevynikající z galerie předložených figur, právem ztělesňuje kontinuitu a faktickounadčasovou nenarušenost lidství, které zůstává stejné, i když dějiny pádí - často průjmovým krokem jako v tomto případě - dál. Film, po jehož zhlédnutí určitě nevzplaneme bezelstným nadšením, nutí k hlubokému zamyšlení. A nejen k němu. (26.06.2009)