Režie:
Jiří KrejčíkScénář:
Jiří KrejčíkKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jiří Menzel, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Josef Somr, Soňa Valentová, Jitka Molavcová, Jiří Lábus, Zuzana Fišárková, Jan Vágner, Pavel Nový, Jiří Císler, Vlasta Žehrová, Johanna Tesařová (více)Obsahy(1)
Pražská Malá Strana a Jan Neruda – to je magické spojení. A pokud k tomu přidáme ještě renomovaného režiséra Jiřího Krejčíka a Jiřího Menzla v hlavní roli, je filmový zázrak hotový... Mladík studující práva (J. Menzel) si najde podnájem u jisté mladé konduktorky (S. Valentová) v domnění, že tu najde idylickou malostranskou atmosféru a bude se moci v klidu připravit na zkoušky. Dům je zabydlen rázovitými postavičkami. Žije tu majitel (J. Kemr), který občas ztrácí paměť, a jeho milá skromná dcera ve věku na vdávání (J. Molavcová), bydlí tu neúspěšný malíř (J. Somr) a jeho temperamentní žena (Z. Fišárková) i jistý tajemný Provazník (R. Hrušínský), který píše anonymy na své bližní, aby se škodolibě bavil na jejich účet. Největší potíže mladíkovi ale způsobí bytná, kvůli které je dokonce, ne svou vlastní vinou, nucen podstoupit souboj s jejím milencem, důstojníkem (P. Nový). Naštěstí v malostranském podnájmu nakonec neztratí ani život, ani mládeneckou svobodu. (Česká televize)
(více)Recenze (46)
Režisér Krejčík si nejspíš sedl nad Nerudovou povídkou "Figurky", polovinu proškrtal a druhou polovinu upravil podle sebe. "Ta druhá", kterou jsme viděli se vyznačuje nadměrným akcentováním "figurek" (nejvíc snad paní konduktérové, ale i ostatní ženy toho nejsou ušetřeny, muži jsou věrohodnější), jejich posunem z tragikomična do komična; nerudovská fabulace (Hrabal v ní musel mít přímou inspiraci, a James Joyce zde mohl mít svého "Odyseáčka") se mění v krejčíkovskou. Podprahové myšlenky mě ale vedou k té druhé, nezfilmované části, jaky by film mohl vypadat, kdyby Krejčík vyškrtl třeba jen celkem nepřesvědčivý "souboj" a nahradil ho scénou/scénami z hospody, kam se zmatený student často uchyloval. Na ukázku přepisuji jeden z dialogů (vydání Státní nakladatelství dětské knihy - chudáci dětí!, byť od 12 let - z roku 1965): "Máme teď pěkné počasí." míním, aby řeč neusnula. - Eh co, když je pěknějdou lidé na procházku a hostince jsou prázdné. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se vrátil. Slunce mě hřálo do zad, a když mě hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla." - Hryžu si rty. "No ve městě", míním zas, "neškodí prochazečům bouřka nebo désť. Deštník pomuže." - "Já neměl deštník." - "Tedy se jde trochu rychleji domů." - "Když jdu rychleji, tak se přece neprocházím!" - "Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu." - "Když stojím v průjezdě, tak se přec neprocházím také!".... Pozn.: Omšelý dům má neslučitelně hezkou zahradu. Kvete v ní především celík kanadský, invazní rostlina, která tu byla už za Nerudy. ()
Jiří Krejčík byl brán za přísného režiséra, který své herce pořádně mučil k pořádnému výkonu. A taky je to sakra vidět! To je tak parádně zahrané, přirozené a prostě dokonalé. Všichni jsou úžasní, celou dobu jsem se usmíval, jak svojí postavou vyloženě žijí a dodávají jí přesně tu duši nerudovských postav. Ať už Jiří Menzel jako budoucí advokát Krumlovský, který se nastěhuje do podnájmu paní konduktérky, která ho chce svádět - dokonalá Soňa Valentová, nebo další nájemníci domu, Josef Somr (malíř Augusta), Zuzana Fišárková jako jeho žena, Josef Kemr (pan domácí), jeho dcera Otylka jako Jitka Molavcová. Co ale předvádí Rudolf Hrušínský jako nájemník Provazník, který píše anonymy sousedům a přeje jim jen to špatné a vůbec jeho mluvený projev spojený s nenávistným pochechtáváním - to je prostě nejvíc TOP!!!!!!! Poetickou atmosféru Malé strany krásně zachytil a nasnímal Jaromír Šofr, záběry na večerní výhledy nebo noční svítilny a lampy, osvícení místností a rekvizit, až psychedelické a bizarní tváře nájemníků za akváriem rybiček doktora Krumlovskému, které se mu zjevují ve snu, to vše je originální a nápaditá tvůrčí práce tohoto výrazného kameramana. Jeho obrazy malebné doby 19. století hudebně dokreslil - kdo jiný, než mistr na jakoukoliv dobu nejpovolanější - Zdeněk Liška. Povídka malostranská je dokonalá a bezchybná adaptace Nerudovy povídky Figurky. ()
Je to fujky, když na vás útočí nějaká žžžénská! A pokud jste knihomilný jurista se sklony k askezi, můžete udělat i onu chybu, že jí v období ovulace její zduřelé sliznice odmítnete podráždit. To se neodpouští. Dáma postižená zhrzeným chtíčem umí být nekompromisní, proto vás může čekat i souboj s nějakým kníratým Páčkem-shledáčkem, zvláště, zaměnil-li na chvilku věčné trencle za spodek od mundůru. Ještě předtím, než Jeník Nerudů zesenilněl a dal definitivní průchod svým vášním, spočívajícím v pobíhání obnaženého starce po Josefově a plivání keňarů na pejzaté, sepsal nejedno kvalitní dílko. ()
(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) ()
Unylé. 1) 44letý Jan Neruda napsal povídku Figurky a 63letý Jiří Krejčík ji tradičně obsadil a režíroval. Je tu 43letý mladistvě vyhlížející Jiří Menzel (advokátní koncipient) v přiléhavých kalhotách, 61letý Rudolf Hrušínský (Provazník, píše dopisy), 59letý Josef Kemr (domácí), 47letý Josef Somr (malíř), 31letá Jitka Molavcová (dcera domácího Otýlie) a další. Zdálo by se, že divácký úspěch je vzhledem k slavným hereckým jménům zajištěn. 2) Navíc přihoďte roztomilé prostředí pražské Malé Strany, pěkně zinscenovaný souboj a není co namítat. 3) A přesto...Celý snímek je takový unylý, mdlý, melancholický, úsměvně pochmurný, ponurý, přecitlivělý, sentimentální, smutný, teskný a tklivý. Všechno je, jak má být, a přitom mám pocit umělosti, strojenosti, pohody, která není přirozená. Této charakteristice odpovídá i studiový sterilní zvuk. Jako když se omylem napiju limonády slazené umělými sladidly - je sladká, ale nepřirozeně, uměle, žízeň uhasí, ale potěšení nedodá. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (1)
- V okamžiku, kdy pan domácí (Josef Kemr) hraje na spinet, říká: "Upravuji Mozarta," ve skutečnosti ale hraje známou lidovou písničku "Ovčáci čtveráci". (pávek)
Reklama