Starý, nový, půjčený a modrý

Trochu absurdni, usmevne, romanticke a hodne danske! Dalsi z rady vybornych filmu z teto nevelke skandinavske zeme, jejichz filmovy humor a mysleni postav je mi velmi blizky a jsem jejim fanouskem. V hlavni roli potesi Sidse Babett Knudsen, ktera sice neni nejhezci hereckou, v kazdem filmu ale pusobi natolik sympatickym dojmem, kterym se u me dostala mezi mou Topku nejoblibenejsich herecek vubec. V nicem nezaostavaji ani ostatni herci. Skoda zaveru filmu, mozna se dal vyresit originalneji. (09.08.2014)

Oproti svému předchozímu snímku Zázrak otočila Natasha Arthy o 180 stupňů. Paradoxně však tvrdí, že se nikdy necítila tak svobodná, jako když točila tento film, svázaný pravidly Dogmy 95. A na filmu je to znát. Ruční kamera, uvolněné herecké výkony a přirozené, všední prostředí působí dojmem, že film natočila jen tak nezávazně skupinka kamarádů. Je to příjemná, typicky dánská oddechovka, podobně jako třeba Velký den. (01.02.2008)

Vždycky jsem si říkala, že tragikomedie nesnáším. Jakože, doprdele, co to je za paskvil, buď je to, sakra, komedie, nebo drama, ne? Když se chci koukat na komedii, chci se zasmát a ne u toho brečet, nebo bejt v depresi. Po shlédnutí tohodle filmu, s odstupem času, mi ale došlo, že život takovej prostě je. Komickej a tragickej. Šťastnej a smutnej. Pěkně ruku v ruce. Tenhle film sice moc reálnej není (kdo by se to taky koukal, kdyby byl, že jo), ta tragikomičnost je tady dotažená hodně do extrémů, ale krásně vám u něj dochází, že to tak vážně chodí. Někdo má štěstí, někdo smůlu a většinou maj lidi obojí. Důležitý je, jak se k tomu postaví... Aby se neřeklo, že tady filozofuju a nehodnotím film: když mě nějakej film donutí takhle přemejšlet, něco do sebe mít musí. Tenhle naprosto miluju, ale znova už si ho nepustím. Je to na komedii fakt moc tragický... (02.05.2013)

Mám rád hollywoodské filmy. Všechno v nich tak krásně do sebe zapadá, funguje, srší vtipem, je to hezké, umyvatelné, no prostě super. Pravda, poněkud snižují mé sebevědomí, protože jejich hrdinové jsou obvykle hezčí, chytřejší, líp se perou, mají při střelbě 100% mušku, svádění jim jde samo sebou a žádná žena jim neodolá, z každé rány se vykřešou, no zkrátka moje mindráky se po takovém bijáku obvykle znásobí. Jestli existuje protipól hollywoodštiny, pak jsou to filmy ve stylu manifestu Dogma 95. Jejich hrdinové jsou zjevně nedokonalí, mluví, jak jim zobák narost, všechno je takové obyčejné, plné drobných kazů a malých trapasů. Hrdinka filmu vejde do nemocnice a její první setkání se zdravotní sestrou končí monologem o chcankách pacientů. Farář v kostele svým ovečkám řekne, že už ho nebaví, ať jdou domů, protože je to jeho církev, snad každá postava má svou úchylku a přece ten film má své kouzlo a s každou další minutou jsem s jeho hrdiny pociťoval větší sounáležitost. Dokonalé ztělesnění pojmu tragikomedie, kde se nenásilný humor setkává s lidskou bolestí a zároveň dokonale neromanticky pojatý milostný vztah. Celkový dojem: 80 %. (03.11.2009)

Tento malý dánský film je krásnou ukázkou toho, jak vypadá hollywoodská romantická komedie (i když tem žánr komedie je dost napováženou, spíš by sedlo komediální drama, i když se ta škatule zdá na první pohled nesmyslný) bez Hollywoodu. Kdyby někdo jen velmi lehce bez podrobností nastínil zápletku, hned bych to hodil do škatule "stokrát viděné, klíšovité". Tenhle film se ale musí vidět. Ač sám o sobě nepřináší nic přelomového, je protkán řadou vtipných i vážných událostí, které může vyvolat návrat starého přítele z Afriky a co to může udělat s plánovanou svatbou. A člověku jejich sledování dá rozhodně víc než sledování žánrově podobně laděných filmů za desítky milionů dolarů. (05.02.2009)