San Babila: 20.00 hodin

Pohled na mladé neofašisty v Miláně 70. let. Je dobré si všimnout levicového ladění snímku, a to, jak jsou vykresleni neofašisté a v opozici proti nim mladí komunisté - neškodní intelektuálové, jejichž rebelie spočívá v letákách, pochodech a diskuzi. (Za 2 roky po uvedení snímku byl levicovými extremisty unesen a zavražděn italský premiér). Docela zajímavá je i móda tehdejších neofašistů - kozačky,kožené bundy a "cobretiovské" sluneční brýle, to by se mohlo vrátit :). Kvůli svému ladění byl snímek uveden i v komunistických zemích (i u nás, kde byl uveden pod zkomoleným názvem San Babilo : 20 hodin a s cenzurovanými dialogy). Legenda české elektronické hudby Vanessa odkazuje na film svoji písní San Babilo : 22 hodin z alba Vanessa Gun. (01.06.2006)

Čtyři Kotlebové se nudí, poflakují se ulicemi Milána a dělají bordel pod pláštíkem neo-fašistické ideologie. Chybí tomu ale sevřenější děj, schopnější dramaturg a v podstatě se to zajímavěji vyhrotí až v posledních deseti minutách. Jednoznačným plusem jsou tehdejší dobové reálie, film je takových nechtěným cestopisem pouličního života Milána 70.let, zajímavý je i pohled na společenskou náladu, kdy se to v levicově zaměřené Itálii slovně i fyzicky řezalo mezi neo-fašisty, rekrutujících se dle filmu z mladých znuděných cápků z vyšších kruhů a komunisty, které tady zastupují převážně studující mládež. Ale celkový dojem sráží i některé naivní scény (celá linie s až neuvěřitelně naivní blbkou), hudba Morriconeho je pak tady až trestuhodně nevyužita, vlastně téměř neslyšná. (13.04.2016)

Film zachycující tzv. "anni di piombo" ("léta olova"), italské období kulminující v 70. letech, zlatá léta politických vražd, terorismu, pouličních válek extremistů atp. Film, jenž šel do v Itálii do kin zhruba půl roku poté, co byl na podzim 1975 zavražděn Pasolini. Ten o "hrdinech" (ale nejen o nich!) tohoto filmu napsal: "Děti kolem nás, hlavně mládež, adolescenti, jsou skoro samé zrůdy. Jejich fyzické vzezření je téměř děsivé, a když není děsivé, je protivně nešťastné. Příšerné kožené oděvy, karikaturní účesy, vyhaslé oči. Jsou to masky jakési příšerné barbarské iniciace nebo pilné a nevědomé integrace, nevzbuzující soucit. (...) V nejhorších případech jsou to opravdoví kriminálníci. Kolik jich je? Ve skutečnosti by to mohli být všichni. V partách mladých, které potkáváme na ulici, by všichni mohli být zločinci. Nemají v očích žádné světlo, jejich rysy jsou napodobeninou rysů robotů, bez stopy osobního, jež by je vnitřně charakterizovalo. Jejich mlčení může znamenat nesmělou žádost o pomoc (jakou však pomoc?) nebo bodnutí nožem. (...) Bez ohledu na vyšší školní vzdělání a zlepšenou životní úroveň klesají zpět na úroveň primitivní neotesanosti. (...) Neumí se smát či usmát. Umí se pouze křenit a pošklebovat." (Zuřivý vzdor, s. 105-106.) (14.12.2013)

Na rozdíl od mnoha jiných italských filmů 70. let s politicko-mafiánským pozadím tenhle je k divákovi aspoň solidní v tom, že má jasnej konec. Za sebe říkám, že fašisti nebo komunisti, všechno stejná pakáž, takže tady celkem není komu fandit. Úplně na zabití je ta zrzavá Lalla, která si nejprve na požádání bez skrupulí zasouloží, aby pak už jenom dělala problémy. Její dějová linka mi do celkovýho vyznění filmu nezapadá a její úkol v samotným závěru mohl klidně převzít kdokoliv jinej. (22.09.2017)

Naprosto hustej post-neoealistickej film, otevřenej, bez jakýchkoliv zábran a tabu, zároveň velmi sugestivní. Dobrá rekonstrukce atmosféry Milána oněch let, velmi dobrá práce s mládeží, drsné dialogy, skvěle ztvárněné psychologické charaktery nudících a zhýčkaných mladých lidí, z vyšších společenských kruhů a jejich pozvolný vzestup (i co se týče svého politického přesvědčení) na poli neo-fašismu (od vandalismu, různých drobných ataků a šarvátek, přes znásilnění impotentem obuškem, terorismus až po chladnokrevnou vraždu), a propadávání se stále hlouběji zločinu, je tu důvod, každý z mladých chlapců má nějaký svůj osobní problém (většinou v tom základu-rodina) a v nepolední řadě je film dobrý i v sociální oblasti. Ve filmu hráli především neherci (což ještě více zvýšilo celkovou autentičnost) a pokud bych měl někoho z herců vyzdvihnout tak to byla Brigitte Skay v roli otravné a střelené blbky, která nakonec nácky převezla, vynikající realistická role. Ze scén jednoznačně památný a nechvalně známý nacistický pochod ulicemi města, kde lidé okolo jen nevěřícně přihlížejí tomuto divadlu, nebo sekvence s umělými penisy na rušném náměstí. ps: V obsahu píšou, že vytipovaný pár neofašisti zmasakrují přímo před očima kolemjdoucích, ano bylo to ve měst v průchodu, ale žádní jiní lidé tam nebyli, toť jen taková malá drobnůstka na jinak orpavbdu výtečně natočeném filmu, ten polodokumentárná styl jakým se to celé od začátku až do konce neslo mě tady konkrétně sedl. Pěkná kamera, styl, image, oblečení (kožené bundy, zrcadlovky, koně atd). Další parádní eurocrimi (mimochodem poslední sedmé) od levicově smýšlejícího Linzaniho (mmj. Petri, Damiani nebo Squitieri). (26.09.2011)