Kamenná svatba

Dvě povídky spojuje předloha, prostředí hornické vesnice (může za to údajně kameraman Demian), přítomnost smrti a estetizující, kontrastně černobílá kamera. Fefeleaga sleduje ubíjející boj o přežití ženské hlavy vymírající rodiny. Nadčasová a plošná témata smrti a existencialismu se odvíjí v meditativním tempu. Mizanscéna, symboly a v neposlední řadě doprovodná píseň jsou výmluvnější než dialogy. Bílý kůň je vyměněn za svatební šaty, propast pod koněm se mění v propast smrti mladé dívky. Opuštěnost kočárku a časté návštěvy hřitova dávají tušit někdejší početnost rodiny... Druhá povídka Svatba je světštější a paradoxně zároveň svátečnější, každodenost je zapomenuta a přichází čas úniku do svatebního veselí. Nevěsta je provdána za bohatého majitele zlatého dolu, miluje ale hudebníka, se kterým si naplánují útěk. Jejich společné štěstí je vykoupeno zbytečnou smrtí vojenského zběha, který se k hudebníkovi náhodně přidá během cesty na veselku. Tragika není tak drtivá jako v prvním příběhu, naděje je nicméně notně rozředěna. (12.02.2013)

Dvojice filmových povídek na motivy próz Iona Agârbiceanu zpracovala dvojice režisérů Mircea Veroiu a Dana Piţy v podobném stylu, ovšem s odlišnou náladou a rytmem. První povídka ‚Fefeleaga‘ vypráví tísnivý příběh o žalu matky s nemocnou dcerou stíhanou rodinnými tragédiemi. Tíživost její situace je znázorněna záměrně strohým vyprávěním. Příběh plyne převážně ve velkých, vyprázdněných, statických výjevech, jejichž prázdnota je umocněna situováním drobných nebo osamělých postav do rozlehlých, opuštěných prostranství. Existence širšího světa rozkládajícího se za rámem filmového obrazu je připomenuta jen úsporně volenými ruchy, které  tak paradoxně podtrhují izolovanost postav uvnitř záběru. Tyto stylistické strategie pevně ukotvují diváckou perspektivu do subjektivního vnímání světa ústřední hrdinky a dávají nám plně pocítit její osamělost, vyčerpanost a závěrečnou rezignaci. Druhá titulární povídka ‚Svatba‘, vypráví o ironickém zvratu štěstěny mladého dezertéra a taktéž se odehrává ve velkých výjevech. Tady ale tempo vyprávění nezpomalují, nýbrž mu dodávají energii. To je dáno jednak energickou diegetickou hudbou, jednak pečlivým inscenováním velkého množství tančících hostů na svatební veselici zachycené ve velkých celcích s velkou hloubkou prostoru. Těchto kompozičních postupů je ale i chytře využito k vedení naší pozornosti. Mladý dezertér se totiž přidává k potulnému hudebníkovi, který na svatbě vystupuje. Jenže zatímco dezertér i svatební hosti jsou si užívají hudby a tance, vyprávění skrze pečlivé obrazové kompozice vede naši pozornost k nevěstě a hudebníkovi, kteří si přes dav hostů vyměňují významné pohledy. Zároveň dostáváme vodítka k tomu, aby nám bylo jasné, že mladá nevěsta nevstoupila do svého sňatku zcela dobrovolně a že ke svému ženichovi nechová mnoho náklonosti. Tyto informace se přitom nedozvídáme skrze dialogy, ale buďto skrze minimalistické herectví anebo skrze vnitrozáběrové srovnání různého chování nevěsty, ženicha a jejich rodin. (28.10.2023)

První společný projekt Mircei Veroiu a Dana Pity na základě povídek Iona Agarbiceanua. Film je rozdělen do dvou na sobě takřka nezávislých částí. Vzájemně je pojí především motiv svatby a lidského neštěstí, důležitým jednotícím momentem je také pronikavý hudební doprovod. V první části sledujeme život matky a dcery. Matka pracuje v dole a i když sama téměř nic nemá, prodává různé věci, aby mohla dceři koupit svatební šaty. Její dcera je ovšem nemocná, záhy umírá a je ve svatebních šatech pohřbena.V druhém příběhu sledujeme svatbu mladé dívky s nevzhledným sedlákem. Na svatbu přijíždí zahrát hudebník a desertér, kterého potkal cestou. Desertéer uteče s nevěstou pryč a ženichův hněv tak odnese hudebník, kterého svatebčané ubijí k smrti. (02.01.2008)

Čelní představitelé nové „povodňové“ generace v rumunském filmu 70. let uspěli a zaujali (a to celosvětově) tímto podmanivým povídkovým projektem, ztvárňujícím příběhy podle spisovatele Iona Agârbiceanua, odehrávající se před několika desetiletími v hornické oblasti, proslavené těžbou zlata. Ač je pro obě části prvního filmu typická krásná vizuální stránka i minimalistický, úsporný charakter (co se týče děje, množství slov i jednotné atmosféry), příběhem a stylovým pojetím se mírně liší a společně vytvářejí zvláštní, příjemný kontrast. První, lyričtější povídka Mircei Veroiu s názvem Fefeleaga je ve výsledku truchlivou baladou, plynoucí v souvislém tichém, málomluvném tónu a poklidném, zastřeném i snovém tempu. Kromě pravidelných zvuků z dolu, v němž pracuje zchudlá matka, prodávající různé věci, aby našetřila na svatební šaty své nemocné dceři (místo k oltáři ji však nakonec doprovázejí do ticha smrti), zde zaznívají podmanivé, naléhavé písně zpěváka Dorina Liviu Zaharii (jenž se sám na okamžik objevuje ve druhé části) a v melancholické náladě v podstatě příběh komentují a dále poetizují. Od tragické osudovosti první povídky se druhá část Na svatbě, jíž měl na starosti Dan Piţa, odlišuje jistou nadějí, i momentem osvobození, jenž je však zaplacen obětí na druhém konci příběhu. V dynamičtější, hovornější i zvučnější podobě je rozehrána situace na svatební hostině, plná svádivých pohledů, přetvářky a falše, do níž se zaplétají muzikant a dezertér, tvořící hudební doprovod slavnosti. Nevěsta se nechá zlákat možností a od vynuceného svazku s nevzhledným, bohatým sedlákem spolu s muzikantem utíká, zatímco druhý mladík je v hněvu svatebčanů v zahradě ubit k smrti. (03.01.2013)

Zaznělo tu v recenzích celkem vše co mě napadalo. Pár věcí navíc přeci jen: oba ty filmy mají poetiku spíš padesátých let, respektive v nich vidím poučení Iljenkem a Paradžanovem. Otázkou je, nakolik ve východním bloku zbývalo území etnografické filmařiny jako prostor pro vyjádření méně optimistických stavů. Poetika je v obou velmi dřevní - oholená je výprava (staré panenky a evokace zašlých podob secese je konstanta mnoha východoevropských filmů té doby), do dřeně oholená je hudba (zpěvák velmi připomínal Věcheta z pozdější Wajdovy Veselky). Podobný princip hudebních komentářů má Petrovićovo Brzy bude konec světa - tam je vlastně i podobně realizované "balkánské" násilí. Podobně pradávnou atmosféru má i Angelopoulosův Alexandr Veliký. V první povídce se mi připomněla Sirového Smuteční slavnost a obrazem ostatně i Kočár do Vídně - prostě žena a kůň. Oba filmy jsou velmi temné, moc naděje v temné době nedávají. (15.12.2022)