Gonggongui jeok

Tak nějak konstatuji, že kdysi byly filmy z Koreje lepší. Public Enemy má typické znaky dospěleji koncipovaného snímku, zhruba na úrovni amerického Heat. Alespoň v tom důrazu na postavy. Všichni herci vypadají přesvědčivě, jejich charaktery hýří vážným zájmem o to, co jako figurky v příběhu představují. To vše mi zde velmi sedlo. A já prostě zbožňuji vážněji pojaté podívané, co nedělají v triviálních věcech žádnou ostudu. Primárně jde o poctu policejním složkám, po infantilnosti a nesmyslném chování ani památky. Jen se tu neustále všichni pohlavkují, což by někdo mohl brát jako regulérní mlácení či týrání. Je to zřejmě pro tento národ poznávací znamení. Důležité je, jak svědomitě svou práci berou, záleží jim na výsledcích a kázni, byť ne každý se tím řídí. Vesměs trnitá cesta mezi respektované vyšetřovatele, jak s ní daný příslušník sboru naloží, to už je čistě na něm. Odbor vnitřních záležitostí, kam spadá dohled nad dodržováním předpisů a postupování dle všeobecného předpokladu, co by měl každý policista ctít. Samozřejmě, nechová-li se tak, zadělává si na možné potíže a své degradování. Děj je tudíž sledem toho, co jsem už popsal. Klasická kriminálka, kde se vše postupně podělá, hlavní hrdina má důvod ke své naštvanosti. Jednou v noci si potřebuje ulevit, ale přimotá se neuvěřitelně bizarním způsobem k hrdelnímu zločinu, co se později rozpomene na onu osudnou noc. Tím je rázem jeho hnací motor existence jasný, dostat toho, kdo se nezastaví před ničím a policistům tím jen přidělává práci. Jde zároveň i o hodně vygradovanou hru na kočku s myší, jak si oni dva dokáží vzájemně strkat klacky pod nohy. Jsou ve svém počínání velice dobří. Zkrátka podívaná, co strhne. Radost vidět! (19.01.2022)

Co si myslet o policejním dramatu, ve kterém pochůzkář vymlátí malou restauraci a než přijedou jeho kolegové, sedí gangsteři polonazí na kolenou a restaurace je komplet dána do pucu a nabytek je jako nový? A co předmět doličný a způsob jeho nalezení? Jihokorejské policejní snímky se mi vesměs líbí, ale žánrové přechody v Public Enemy mi moc nešmakovaly. K tomu přetažená stopáž, ničím zajímavá vyšetřovací linie, nesympatická hlavní postava, detektivní otrapa, jenž nezvládá ani jednoduchý matematický úkon, což předjímá jeho způsoby, a divný závěr. Spíše než k příjemnému a zábavnému filmu bych se v případě Public Enemy, světe div se, přikláněl k Tsunamiho šaškárně. (05.11.2007)

Akční krimi s komediálními prvky o detektivovi, který svou práci dělá víceméně jen proto, aby si mohl nelegálně přivydělávat a sem tam někomu namlátit, a který se do případu o vrahovi, jímž je sobecký pološílený businessman, dostane jen náhodou kvůli tomu, že mu šlapou na paty lidi z vnitřního. Velmi pohodový a zábavný snímek. (7/10) (09.09.2009)

Detektiv Kang je takový svérázný samorost. Jeho vyšetřování není zrovna dle příruček a tradičně jihokorejsky osciluje mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými žánry. Obvykle to Korejcům vyjde, tentokrát také, ale poněkud rozpačitě. Navíc je to stopáží zbytečně dlouhé, obvzláště zpočátku, ovšem jak je u snímků z této provincie zvykem, tak čím blíže konci, tím lepší to je. Public Enemy je výtečný film, jen o půl hodiny delší než by se bývalo slušelo. (11.11.2007)

Žánrovo balansujúci príbeh medzi drsnejším humorom a vážnym thrillerom o vyšetrovaní vrážd postaršieho manželského páru. Film nie je ani tak primárne zameraný na úspešné dopadnutie vraha (ktorého aj tak ako diváci poznáme v štýle odvíjania príbehu a la Colombo od začiatku), ale oveľa viac sa sústreďuje na vykreslenie postavy ústredného detektíva a jeho spôsob práce. Aj keď osobne mi práve tie spomínané žánrové prechody miestami pripadali šité trocha hrubou ihlou (hlavne zo začiatku), v konečnom dôsledku ide o kompaktne uzavretý film, ktorý vie "čo" chce povedať a rovnako presvedčivý je aj v spôsobe "ako" to povedať. Čerešničkou na dorte bola pre mňa epilógová scéna s obľúbeným drevorubačským nástrojom, detektívovým vlastným "Ezekiel 25:17" a chytľavou muzičkou jemne variujúcou skladbu Misirlou z Pulp Fiction :-) (29.01.2005)