Tvář toho druhého

Obě knihy Kóbó Abeho, které jsem četl, mě hluboce zasáhly. Z jejich filmových adaptací tahle trošičku méně. Chybí jí ona hluboká filosofičnost nad vizuální identitou člověka ve vztahu k jeho tváři. Náznaky zde jsou, je i pochopitelné, že jich film nestráví tolik, jako kniha, kde se do nich dá ponořit. Oceňuji zachování nesympatičnosti hlavního hrdiny. Považuji to za nejhlavnější atribut celého příběhu, z něhož mnohé vychází. Tanin no kao není špatný film, jsou tu skvělé scény (doktorova "ordinace" je úžasná), krásné Japonky, zajímavé hry s obrazem. Jen se mu prostě převedení Abeho knižní předlohy nepovedlo tak trefně a dobře jako v případě Písečné ženy. (16.12.2016)

Veľmi zaujímavá dráma nielen o tom, aký význam má tvár v spoločenskom živote. Pre políciu sú často postačujúce odtlačky prstov, ale tvár vyjadruje veľa zo života jej nositeľa. Nie nadarmo sa vraví, že po štyridsiatke je už každý zodpovedný za svoju tvár. Nečudo, že rozsiahle poškodenie tváre spôsobuje psychické problémy postihnutého, ktoré sa neobmedzujú iba na problémy s opätovným začlenením do spoločnosti. Tešigaharov film som chcel vidieť nielen preto, že Abého knihu mám vo svojej knižnici, ale aj preto, že jeho Piesočnú ženu považujem za výborné dielo. Som spokojný a jediné, čo mi mierne prekážalo bolo priveľa filozofovania. (25.08.2018)

Na tehdejší dobu skvělá práce se světlem a tmou, pozadím, průhledy, kamerou, rámováním, symbolikou obrazu... a také je zde stále cítit ta patrná neschopnost vyrovnat se s 2. sv. válkou (německý bar s německými písničkami a pivem oproti bratrovu ozáření "jadernou" bombou)... a samozřejmě všudypřítomná otázka, zda jsme sami sebou a zda znetvořená tvář znamená horšího člověka, než třeba vrah v "masce" elegána... Ale (už jsem se k němu dostal) přijde mi, že forma přebíjí obsah, že mnoho psů, zajícova smrt, a že to šlo podat stručněji, jasněji, přímočařeji a úderněji ve smyslu podaného vyznění a přesahu. Film není nijak příjemný na dívání, a ani nemá být, dobro se odměňuje zlem, to však patří k základní premise. (Jen tedy nevím, člověka netvoří pouze obličej, ale i způsob chůze, hlas, gesta, fráze, zvyky, tam žádná maska nepomůže.) Protože zde se nemyslí maska jako maska, ale spíše plakát, který někteří lidé, převážně politici (ale znám i různé vysokoškoláky) nosí, aby vypadali lepší, než jsou, a aby nebylo poznat, že ve skutečnosti jsou zkažení. Ale přece jen ta trocha naděje, ta možnost se z toho autorem načrtnutého kruhu dostat, ta zde zoufale chybí, a mně osobně to vadí. (09.04.2023)

Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. (02.02.2007)

Musim rict, ze tento film, natoceny podle literarni predlohy, je jeden z tech nemnoha kdy mne prave film zaujal vice nez puvodni kniha. Tim nechci nijak snizovat Abeho az genialni originaltu, ale Teshigaharuv film se skvelim Nakadaiem je pro me preci jen kompaktnejsi podivana. Film , jako kniha, obe skvele reflektuji otazku osobnosti cloveka. (21.04.2010)