Obraz paní Juki

Psychologický obraz frustrované ženy z vyšší třídy, jejíž vnitřní, sexuchtiví démoni jí brání odpoutat se od tyranského manžela, přestože cítí náklonnost k jinému muži. Mizoguchi sice trochu přidusil (záměrně na přání studia?) celkovitý, vysoce slibný potenciál přílišnou telenovelovskou melodramatizací, ale se svým jedinečným citem pro scénickou kompozici vytvořil křehkou vizuální lahůdku, neskonale poetickou hlavně ve finálovce. (15.11.2011)

moja zaujímavosť:Prvý japonský film, v ktorom sa objavil sex. (dyfur) (04.10.2014)

Velmi krásně podané drama o síle lásky. I přes fakt, že je snímek starší krásně zapadá i do dnešní doby. Radost shlédnout. (08.02.2012)

Zajímavá změna v pohledu na ženy od Mizoguchicho. Pět let po válce již nemá pro slabé, ponižované a poslušné ženy pochopení jako v předválečných filmech. Nyní kritizuje neschopnost emancipace. Rozdíl mezi mladou Hamako, představující nový typ poválečné mladé sebevědomé ženy a lady Yuki, která jakoby patřila do staré doby, je propastný a v posledním záběru i verbálně potvrzený. (25.02.2016)

Básnivý příběh o ženě, která neměla dost odvahy, nám o ženě řekne víc, než nejbystřejší současné věděcké či feministické studie. Ale o jaké ženě? O ženě, která nemá dost odvahy, nebo o ženě jako takové? Co je to za ženu, ta paní Juki? Proč se nechová jako "milenka z Kyota", podle zavedeného scénáře: kontrolovat, obrat, zničit? Kde se v ní bere tak velká "neodvaha"? Jací démoni ji tlačí ke zdi? Na čem se lámou její tužby a záměry?.. Mizogučiho filmy se snad nejvíc potkávají a prolínají s básněmi. Nejsou to ale básně psané štěcem a tuší, jsou to v čase se měnící kaligrafie... (08.12.2014)