Ježíš z Montrealu

Starý příběh, v novém kabátě. O dvě tisíciletí zpět, ale se stejnými, nebo totožnými aktéry. A hlavně s velmi originálním příběhem a výtečnými herci, kdy Vám začne při pozorném sledování do sebe všechno zapadat a na konci už jen přemýšlíte, proč jste takovýto dobrý film už neviděli dávno dřív. Sám za sebe? Fakt nevím. (21.10.2015)

Pohľad na Ježiša očami tvorcov, ktorí s najväčšou pravdepodobnosťou vyšli z kresťanského prostredia, a jeho hodnoty majú hlboko „pod kožou“ , ale ktorých silne ovplyvnil modernizmus, veľmi rozšírená ( a nie vždy oprávnená) kritika Cirkvi, a v značnej miere aj východná filozofia, najmä budhizmus a jeho iný pohľad na utrpenie (jasne to vidíme napr. aj v úvodnej scéne samovraha, alebo v replike Hamleta pri kontroverznej pašiovej hre). Budhizmus je vo svojej podstate náboženstvom bez Boha (veď aj k nirváne si stačí človek sám), a tento film tiež. Je síce o Ježišovi, ale nie je o Bohu. Ježiš je tu prezentovaný ako výnimočný človek: prorok, ľudomil, ale aj ako údajný nemanželský syn rímskeho vojaka, kúzelník a cestovateľ, ktorý sa po rokoch vracia (?!). Aj umelecký pohľad, fikcia, či sloboda autorov by mala mať – hoci „len“ v mene pravdy (o ktorú sa snáď usilujú) svoje hranice, a nemala by zneužívať umenie (a citovať údajné výsledky archeológie) na predkladanie poloprávd a prekrúcanie faktov. To mi fakt vadilo. Film však má, napriek týmto výhradám svoju cenu. Poukazuje na hodnoty, ktoré sú výnimočné, a ktoré sú, žiaľ, v súčasnom svete často podceňované a zaznávané. Je o hľadaní pravdy, o ostrej kritike konzumizmu a komerčnosti, o slobode umenia, o etike, o nekonečnosti vesmíru, ktorý prevyšuje naše poznanie, o priateľstve, o pomoci druhým, ale hlavne...... o ĽUDSKOSTI . Ale je to stále málo! Túžba človeka po šťastí a dokonalosti siaha ešte vyššie. Ani človek, ani umenie nie je pravým zmyslom, ani cieľom. Chýba ešte jeden krok, ten najpodstatnejší: uveriť, že Ježiš je živý a prítomný Boh, ktorý nás – a všetky tieto hodnoty vysoko prevyšuje. A snažiť sa žiť za každých okolností tak, ako učil On. Nie je to v súčasnosti ľahké, ale len vtedy zažijeme pravú istotu, slobodu, pokoj a dotyk Lásky, a nerozhádže nás žiadny neúspech, sklamanie, či nepochopenie, ani tvrdý biznis, ani povrchné umenie, ani žiadny frustrovaný kňaz s morálnymi problémami . A určite si „nekopneme“ ani do Cirkvi iba preto, že nie je „moderná“ a ľudia, ktorí ju tvoria, žiaľ, nie sú dokonalí (mimochodom, tvoria ju nielen biskupi a kňazi, ale všetci pokrstení). (27.01.2011)

Zajímavý film, poněkud postmoderně aktualizující křesťanské učení o Ježíši Kristu. Křesťanům by se ale asi zdál značně liberální a nekřesťané jej pro změnu zřejmě nepochopí, protože pochopení pointy předpokládů důvěrnou znalost jádra křesťakské zvěsti. (Jeden nevinný zemře za mnoho vinných, které tím očistí) (01.10.2006)

To jsem přesně potřebovala vidět. ♥♥♥ Film mi připomíná pár některých mých oblíbenců, kteří jsou ale pozdějšího data, takže pokud oni tohle viděli předtím, tak do sebe najednou všechno nějak víc zapadá. Rámcem to vzbuzuje stejný pocit jako Mistr a Markétka - blázen se uprostřed vyprázdněné marnosti pokouší vytvořit něco opravdového, s obsahem, a zároveň bojuje s pocitem, že je sám stejně jenom nástroj, jenom nádoba. Platí zde zlatá poučka o kvalitě Bernarda Blacka: Smála jsem se, plakala jsem, změnilo mi to život. Dramaturgicky bonbonek, včetně prologu i epilogu a reklamy na zdi v metru a prostě se vším všudy. Divoký muž. Chci jeho hlavu. Hlavně v expozici mi běželo hlavou "to jsou tak krásní lidé, drahý bože, kde bere tak strašně krásné lidi". Příchod každého z hlavních hrdinů na scénu je skvostný. Ježíše, matky, modelky, dabéra. A potom je tu Robert Lepage, bytost, kterou musím milovat. Loni ve škole jsem na otázku, jaký je podle mě ultimátní herec, odpověděla, že nicotný, bílý jako stěna, nepopsaný, chameleon s démonickýma očima schopný proměnit se v kohokoli bez přílišné podoby s jeho civilním já. Tehdy jsem měla na mysli Jana Budaře, teď vím, že Robert Lepage je také toho druhu. Zajímalo by mě, jak vypadá divadlo v jeho režii. (02.12.2014)

Samý spoiler! Hlavní hrdina se ze své verze pašijového příběhu snaží konstituovat divadlo jako chrám oduševnělého umění z kterého je třeba vyhnat penězoměnce komerce (třeba i vlastnoručně). Za své „učedníky“ vybere si hříšníky, kteří se prostituují v tak pokleslých žánrech jako je reklama (ten všežravý moloch, který parazituje na každé kladné emoci a snaží se ulovit každou duši) či dabing porna. Nadchne je a dá jim naději, že lze dostát svým zapomenutým ideálům, že herectví může mít vyšší smysl. Po smrti hrdinově přichází však Ďáblův posel v podobě právníka (jak taky jinak, že?) se svůdnou nabídkou na založení nadace na zachování duchovního odkazu hrdinova, samozřejmě se správní radou, kde se leckdo může stát předsedou či jiným potentátem. Někteří přijmou a znovu se zapojí do systému, někteří odmítnou. Ti pak končí v samotě, v zapomnění a na dlažbě metra pod plakátem, který je symbolem vítězství komerce. Ale snad jsou aspoň duchem blažení. (23.02.2015)