Maminka a děvka

Trochu jsem mel z pusteni filmu obavy, ktere se vsak ukazaly jako liche. Nechapu, jak nekdo muze tvrdit, ze film nema dej. Proste tape stejne jako zivot Alexandra a i kdyz se na prvni moment muze zdat prazdny, mne to prislo zabavne a i pres velkorysou stopaz film utece. Ne, ze bych se mel s hlavnim hrdinou ztotoznit, ale mnohe dialogy jsou zajimave a jeho postava je celkem sympaticka. Na svou dobu odvazny snimek, doba, ktera se zda tak daleko... (02.01.2018)

Ty jo. Ve filmu se převážně jen mluví, ale přitom o něm nemůžete říci, že je dialogový. Myslím, že funguje na principu toho, že postavy své pocity vyjadřují slovy, možná více než obvykle, než by normálně mluvili(skoro neviditelná stylizace). Tím si pomalu podmaňují diváka. A když je pak nějaký pocit zahraný(možná tak 3-4 ve filmu), tak na diváka dopadne velmi silně, prožije si ho navýsost hluboko. Skvělé. Nemám pocit, že by film byl kritikou nebo obhajobou volné lásky. Naopak, ta je pro film východiskem. Skrze tuto základní situaci, se Jean Eustache dotýká jiných témat, filozofuje nad nimi, přemýšlí, nevnucuje je. Jsou to ty paralelní témata. A samozřejmě je u Eustache důležitá postava, divák má možnost ji pochopit. A život sám. Ve filmu je málo prostředí, pár rekvizit, ale když už se s nimi pracuje, tak se váží k náladě, k situaci, k pocitu, který mají vytvořit. Jean Eustache chápal člověka jako individualitu, ať už přijatelnou pro diváka(současného i tehdejšího) nebo ne. A měl lidi, jako takové, hrozně rád. Pro ukázku, jedna z velmi silných scén filmu: http://www.youtube.com/watch?v=TdKt7cBNbXc (02.08.2011)

Esenciální "francouzská žvanírna", která se ale na rozdíl od většiny svých následovníků a epigonů (včetně Wese Andersona) nejen že nebere tak smrtelně vážně, ale navíc se neváhá vydat do vod odzbrojující bezprostřednosti a přízemnosti. Díky tomu mamutí film o křehkém tématu milostných vztahů může být současně romantický a jízlivý i tragický a rozpustilý. (18.05.2022)

Originální Eustacheův film vycházející z objevů nové vlny. Téměř statická kamera, celých více než 200 minut se odehrává pouze v jediném bytě a kavárně (jen výjimečně i jinde) a celý film se skládá pouze z dialogů poflakujícího se intelektuála Alexandra (Jean-Pierre Léaud, který ztvárnil režisérovo alter ego a jemuž byla role psána na tělo) s jeho milenkou Veronikou, která spí s každým, koho potká, a s jeho přítelkyní Marií, která ho nesobecky miluje a mateřsky se o něj stará. A často nejde ani tak o dialogy, jako spíš o monology, v nichž Alexandre uvažuje a filozofuje. Jeho slovy také Eustache často cituje filmy. Film je příběhem zvláštního milostného trojúhelníku, nemá v podstatě žádný děj, žádnou akci, pouze Alexandre, zahraný velmi civilně a bez emocí Léaudem, si není schopen vybrat ženu, kterou chce milovat. Film údajně kritizuje ideály volného sexu a svobody, které hlásala revoluce roku 1968. (02.08.2007)

Léaudovy šplechty se mi líbily, alespoň povětšině, každopádně dalekovo víc než "hlášky" z českch komunistických veseloher. Ostatně mám k němu i "soudružský vztah", natáčel jsem si ho, když u Seiny cvičil jeden ze svých, už bych řekl, typických, výstupů. "Máma a děvka" to ano, i když dost podmíněně; ale co ostatní? Gilberta přece nebyla jen vzduch. Nejobtížnější určení ale představuje sám Alexandre. Čím byl on mezi mámou a děvkou? Synem, milencem nebo jen mužem a nebo jen hercem? Přesto bych místo Léaudovy "talking head" viděl občas rád i třeba interiéry Café Les Deux Magots nebo Café de Flore. To by mi rozehřálo srdce podobně jako sám Léaud. Ostatně, pokud jezdíte pořád jen vpravo, není se třeba starat o levý blinkr. Co je napravo? Písničky, které má Alexandre rád nade vše. Příkladem budiž kouzelný "clip" s Fréhel zpívající "La chanson des fortifs'". A navíc, jak říká asLoeReed *****: "Na Jean-Pierra Léauda bych se vydržel dívat i 500 minut." (To je ovšem třeba brát trochu s despektem, a na Veroniku se to nevztahuje vůbec.) (04.03.2020)