Smrt panen

Komorná drama na čele s Kirsten Dunst, ktorá okolo seba vytvára úžasnú auru panenskej nedotkunteľnosti a tajomnej zvodnosti (ano, ide to do kopy) a celý snímok tak posúva o pomyselný level vyššie. A s geniálnym soundtrackom od francúzkych Air je toto oveľa lepšie ako preceňované Lost In Translation. (18.12.2005)

Sofia Coppola mě naprosto odrovnala Marií Antoinettou, audiovizuálně geniálním filmem s okouzlující Kirsten v hlavní roli a originálním vyobrazením života slavné vladařky. Antoinettě předcházelo mírné nadšení ze Ztraceno v překladu, kde mě zase okouzlovala Scarlett Johannson a výtečná atmosféra. Ale uplně na začátku bylo lehké zklamání z tolik obdivovaného debutu Smrt panen. Ono se to dá těžko popsat, film skvěle vypadá, je výtečně obsazen, i ta atmosféra je jedinečná a námět je vskutku nápaditý, jen jsem se u toho všeho tak nějak trošku nudil. Za to zívání strhávám hvězdičku a Coppola má štěstí, že jsem zívnul jen jednou, jinak by pro mne byla odepsaná! (01.03.2006)

Na druhé zhlédnutí po letech se mi už tento film tak nelíbil jako kdysi (přece jenom jsem dnes o něco náročnější než před lety, kdy jsem snímek viděl poprvé). Děj mě moc nebavil a postavy mi byly lhostejné (v případě sester), nebo dokonce nesympatické (partička čumilů ze sousedství), což je podle mě právě u tohoto filmu největší kámen úrazu, když si člověk nenajde cestu k jeho postavám, protože zrovna tento film je na nich založený (o nějaký děj zde vlastně zas tak moc nejde, film se mnohem spíše snaží ukázat složitou psychologii dospívajících dívek a retro atmosféru sedmdesátek - to druhé se mu po mém soudu daří mnohem lépe, člověk se proto o postavách skoro nic nedozví, a motivace jejich jednání se tak jeví buď jako nepochopitelný výstřelek partičky vyšinutých puberťaček, nebo jako přehnaná reakce na restriktivní výchovu bigotní matky, která může připomenout náboženskou fanatičku z hororu Carrie). Ve výsledku film nejvíce zaujme výborným soundtrackem od Air (osobně jsem ho naposlouchal během let nepočítaně) a dobrým hereckým výkonem tehdy 17 leté Kirsten Dunst, na kterou je radost koukat. Jinak je to spíše průměrný film od režisérky, která v mých očích nikdy nevystoupila ze stínu svého známějšího otce. Viděl jsem všechny její filmy a podle mě točí v jistém smyslu pořád to samé - všechny postavy z jejích pozdějších filmů obsahují něco ze sester Lisbonových, a podle mě tam budou přítomny i nějaké ty autobiografické prvky (Sofia Coppola si ke všem svým filmům vždy sama napsala scénář). Myslím, že 4 hvězdy jsou v tomto případě hodně velkorysé hodnocení. Mimochodem teď jsem zjistil, že v roce 2013 vyšla stejnomenná románová předloha Jeffreyho Eugenidese konečně i v českém překladu, dostal jsem tedy chuť si ji přečíst a porovnat s její filmovou adaptací - možná pak svůj názor na tento film ještě přehodnotím. (10.06.2015)

Dívčí příběh pohledem mužů. Velmi vyzrálý celovečerní debut, který porušuje vícero norem klasického hollywoodského vyprávění. Film de facto nemá protagonistu, který by musel řešit konflikty a překonávat překážky pro dosažení cíle. Vypravěč je stejně jako v knize neurčitý reprezentant mužského pokolení. Na množství otázek dostaneme jen minimum uspokojivých odpovědí, řada mezer zůstává až do konce nevyplněných. V jednu chvíli si Coppolová dokonce dovolí použít nepravdivý flashforward (útěk autem).___ Přes šíři interpretačního pole nejde o neurčitý new age blábol, v němž by dojmy vítězily nad logikou. Film je precizní ve zprostředkovávání a paralelním shazování chlapeckého/mužského hlediska, čímž se do středu naší pozornosti namísto samotných dívek, jež nemáme možnost poznat, dostává právě akt dívání se a konstruování idealizovaných obrazů. Snaha pochopit sestry (a jejich svět, symbolizovaný domem Lisbonových, domečkem pro panenky, v němž jsou zavřeny a který nakonec „umírá“ společně s nimi), jež pro partu kluků začaly existovat až „díky“ sebevraždě jedné z nich, je omezena osvojenými mentálními schématy a stereotypními škatulkami. Jde o silně zobecňující vnímání, založené na předpokladu unikavé ženské iracionality, které nezohledňuje svébytnou povahu každé z dívek, z nichž určitou svébytnou v očích chlapců skrze svou sexualitu získává pouze Lux. Od zjednodušujícího chápání komplexních lidských bytostí se Coppolová distancuje ironickým použitím výrazových klišé z hloupějších „holčicích filmů“ (hudba, banální „ilustrace“ při čtení Ceciliina deníku, obsahující záběry s trháním kytiček, prosluněnou krajinou a jednorožce). ___ Mytologickým závojem zastřený příběh (neurčité časové zasazení, výrazná symbolika, nadčasové téma připomínají Piknik na Hanging Rock) o tom, jak ženská nevinnost (resp. její představa) muže připravuje o duševní vyrovnanost, schopnost empatie a lásky tak zároveň slouží jako útok na „přisvojovací“ mužský pohled a patriarchální zobrazovací schémata. Kdekoli jí to předloha umožnila, projevila Coppolová vůči dívkám dost empatie na to, aby plnily výhradně funkci tajuplných a krásných objektů. Podnětně mnohovrstevnatá Smrt panen je díky tomu v neposlední řadě generační výpovědí o neochotě připustit, že „this tree is dead“ (ať už si za strom dosadíme Cecilii, dětství nebo něco jiného) a marném vzdoru pomocí hudby, sexu, sebevraždy… 80% Zajímavé komentáře: Faidra, Oskar, kiddo, Sindymindy (01.04.2018)

Sofia Coppola fakt umí, ten film mě neuvěřiteně bavil, byl tragický, milý, zvláštní, vlastně mu k dokonalosti chybělo jen nějaké vysvětlení. Ono to tajmeno je sice fajn, ale tohle už nebylo tajemno, to už bylo spíš jako by někdo nevěděl, co má dát jako důvod toho všeho. Jinak Kathleen Turner tu ztělesnila prototyp děsivé matky a Danny De Vito mě překvapil ve zcela normální a vážné roli. (14.03.2006)