Smrt panen

Co tím chtěl básník říci? Nejsem si jistá, jestli se Coppola snažila poukázat na to, že by lidé neměli podceňovat problémy teenagerů anebo na přehnanou a úzkoprsou lásku rodičů k dětem. Každopádně zpracování mi připadá naprosto uzívané a tak nějak zastřené. Nevím, co je pravdy na tom, že se hodnocení podstatně změnilo k lepšímu po tom, co měl další film Coppoly úspěch, ale nedivila bych se tomu. Psychologie a motivace postav byla naprosto nulová, všichni byli nevýrazní a jejich činy neopodstatněné. A sestry "panny" k nerozeznání, snad až na Kirsten Dunst. Toto mě zkrátka minulo obloukem. Mimochodem obsah je úplně zcestný. (09.04.2013)

Tehdy to byla docela událost. Znepokojivá prvotina, kterak pětice dospívajících sester vyrůstá v konzervativním domácím prostředí, a kterak jedna z nich spáchá na první pohled nesmyslnou sebevraždu. Bezpochyby nejpůsobivější postavou je tu vyzývavá Lux Kirsten Dunst, která funguje jako spouštěč řady událostí. Talentovaná debutantka Sofia Coppola se k osamění a prázdnotě života vyjadřovala i mnohokrát poté (tokijská tíha na duši ve Ztraceno v překladu, prázdnota bytí u dvora v Marii Antoinettě či vyprázdněný život v luxusních hotelech a s obdivovaným hercem v Odnikud někam…). Tady skvěle uchopila jednotlivé postavy, užívala výraznou symboliku a prokázala slušný cit pro vykreslení dané doby. (19.12.2021)

Sofii Coppola podle mne patří mezi největší současné režisérské talenty. Její režijní styl není kdovíjak rozmáchlý ani okázalý a nestrhává na sebe příliš pozornosti, zato je chirurgicky přesný, jemný a velmi osobitý. Ve Virgin Suicides pracuje Sofia velice citlivě s charaktery jednotlivých postav, na těch vpodstě nenalezneme žádnou chybičku, zvlášť když jsou tak skvěle zahrané. Jedinečná na tomto filmu je ale hlavně jeho cleková nálada - převážně jemná a něžná, tam kde je to třeba ovšem nenásilně přechází až do úplné mrazivosti. Pochvalu bych směřoval i na přesně padnoucí hudbu a výtečně namluvený over-voice Giovanni Ribisiho. Sofie Coppola mě svým debutem nesmírně příjemně překvapila a popravdě také trochu zastínila Jana Svěráka, kterého jsem si vážil (a stále vážím) z velké části právě pro jeho režijní jemnost. (25.09.2007)

Velice drsné poselství o nebezpečnosti přehnané rodičovské lásky a snahou ochránit potomky před životem, s vynikajícími výkony všech představených (v čele s Kirsten Dunst). Sofia Coppolová natočila na první pohled velice civilní film, jehož děj je ovšem s přibývajícíma minutama tragičtěhší a tragičtější a divák si přeje aby film skončil nějak jinak, i když je mu už v druhé minutě oznámeno, jak to nakonec dopadne. Coppolová nám ukazuje, že filmy točit umí (potvrdila to svým Ztraceno v Překladu) a přestože všech 5 sester Lisbonvých spáchalo sebevraždu, mě udržuje při životě, když už nic jiného, alespoň zvědavost, co natočí příště. (27.02.2006)

Dívčí příběh pohledem mužů. Velmi vyzrálý celovečerní debut, který porušuje vícero norem klasického hollywoodského vyprávění. Film de facto nemá protagonistu, který by musel řešit konflikty a překonávat překážky pro dosažení cíle. Vypravěč je stejně jako v knize neurčitý reprezentant mužského pokolení. Na množství otázek dostaneme jen minimum uspokojivých odpovědí, řada mezer zůstává až do konce nevyplněných. V jednu chvíli si Coppolová dokonce dovolí použít nepravdivý flashforward (útěk autem).___ Přes šíři interpretačního pole nejde o neurčitý new age blábol, v němž by dojmy vítězily nad logikou. Film je precizní ve zprostředkovávání a paralelním shazování chlapeckého/mužského hlediska, čímž se do středu naší pozornosti namísto samotných dívek, jež nemáme možnost poznat, dostává právě akt dívání se a konstruování idealizovaných obrazů. Snaha pochopit sestry (a jejich svět, symbolizovaný domem Lisbonových, domečkem pro panenky, v němž jsou zavřeny a který nakonec „umírá“ společně s nimi), jež pro partu kluků začaly existovat až „díky“ sebevraždě jedné z nich, je omezena osvojenými mentálními schématy a stereotypními škatulkami. Jde o silně zobecňující vnímání, založené na předpokladu unikavé ženské iracionality, které nezohledňuje svébytnou povahu každé z dívek, z nichž určitou svébytnou v očích chlapců skrze svou sexualitu získává pouze Lux. Od zjednodušujícího chápání komplexních lidských bytostí se Coppolová distancuje ironickým použitím výrazových klišé z hloupějších „holčicích filmů“ (hudba, banální „ilustrace“ při čtení Ceciliina deníku, obsahující záběry s trháním kytiček, prosluněnou krajinou a jednorožce). ___ Mytologickým závojem zastřený příběh (neurčité časové zasazení, výrazná symbolika, nadčasové téma připomínají Piknik na Hanging Rock) o tom, jak ženská nevinnost (resp. její představa) muže připravuje o duševní vyrovnanost, schopnost empatie a lásky tak zároveň slouží jako útok na „přisvojovací“ mužský pohled a patriarchální zobrazovací schémata. Kdekoli jí to předloha umožnila, projevila Coppolová vůči dívkám dost empatie na to, aby plnily výhradně funkci tajuplných a krásných objektů. Podnětně mnohovrstevnatá Smrt panen je díky tomu v neposlední řadě generační výpovědí o neochotě připustit, že „this tree is dead“ (ať už si za strom dosadíme Cecilii, dětství nebo něco jiného) a marném vzdoru pomocí hudby, sexu, sebevraždy… 80% Zajímavé komentáře: Faidra, Oskar, kiddo, Sindymindy (01.04.2018)