Hudební komnata

Postarší aristokrat si užíva opulentné sídlo, vysedáva na streche, spí, kedy chce a rôzni špičkoví muzikanti mu vyhrávajú v jeho luxusnej hudobnej miestnosti. Lenže každej zábave je niekedy koniec....Spočiatku sa môže európsky divák cítiť riadne stratený v preklade, po čase ale začnú byť jasné témy snímku a filmová reč nám nie je vôbec neznáma. Pavučiny na lustroch, topiaci sa hmyz v pohári pitia, alebo ultra nechutný pavúk na obraze. Z dnešného pohľadu skôr jednoduché prirovnania, ako zložitejšie metafory. Music room je taký indický Viscontiho Gepard, ale s výhodou o hodinu kratšej stopáže. (25.03.2016)

Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokreslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se já coby Slovan ze střední Evropy asi jenom stěží dokážu plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z Egyptu, budu moci ocenit více. 35% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (18.11.2019)

V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou. (29.12.2013)

Krásne podobenstvo o tom, že veci ktoré milujeme sú nakoniec tie ktoré nás zničia. Bohatý šlachtic na pokraji krachu, rozhadzuje svoj majetok za hudobnú miestnosť a za spevákov a hudobníkov, ktorý ju naplnia. Prichádza o rodinu, o majetok a nakoniec o svoj život. To všetko je podfarbené tradičnou indickou hudbou a pomalými zábermi. Satyajit Ray spravil s indickým filmom to čo Kurosawa s Japonským. Predstavil ho západu a ukázal, že vo svetovej kinematografií má svoje pevné miesto. Film je veľmi jednoduchý, ale zároveň nestráca nič zo svojej pútavosti. Znamenia dodávajú filmu určitý dojem rozprávkovosti, baladickosti a zároveň je to snaha o vytvorenie hrdinu, ktorý stratil všetko a tak úmyselne snaží stratiť ešte viac. Cez to čo milujeme k sebadeštrukcií a luster sú hodiny, ktoré určujú koľko času hrdinovi ešte zostáva. Pôsobivý a silný film vytvorený medzi Rayovou povestnou Trilógiou o Apuovi. (15.05.2013)

Pozor na Jalsaghar! Může se stát, že ho shlídnete a řeknete si: „No, dobrý, zajímavý.“ Za tejden zjistíte, že na film pořád myslíte a že se Vám jeho postavy vryly do paměti a za měsíc si řeknete, že je to dokonalý filmový dílo. Taková filmová Madona ve skalách (radši ta londýnská). Jde o příběh stárnoucího aristokrata, kterej si nechce přiznat svůj ústup z popředí společnosti a dělá vše pro to, aby tam zůstal, což ho stojí nejenom majetek a rodinu, ale i ....... Film má bezesporu jednu z nejlepších hudeb vůbec, od bengálskýho génia sitáru Vilájata Chána (Vilayat Khan), což je jako by hudbu k filmu psal třeba sám Chopin, a dále obsahuje naprosto strhující scénu indickýho tance. Stálo by za to jej vidět už jen kvůli tomu, ale bylo by to „jen“ jako vidět anděla z výše zmíněný Madony. (07.10.2007)