Vzpomínky jako kapky deště

Trochu netypický film studia Ghibli. Nečekejte nic z toho, co od Ghibli znáte. Tedy kromě krásné animace a hudby. Film není ani moc určen dětem, protože nemá ten klasický pohádkový fantasy příběh plný všelikých roztomilých postav a potvůrek. Je to spíš psychologická sonda do duše mladé ženy, která se vrací ve vzpomínkách do svého dětství. Celkově převládá smutná nostalgická atmosféra, ale všechno napravuje konec, který svým způsobem vlastně pohádkový je, protože reálný život takové krásne konce nemá :-/ Váhal jsem mezi 3 a 4 hvězdami, protože pasáže dospělé Taeko mě místama moc nebavily, jenže pak přišel konec se závěrečnou písní (a textem) a ten převážil misku vah k číslu 4. (18.02.2020)

Only Yesterday by mohlo nudit za vlast. Je obdivuhodné, že se někomu podařilo natočit něco takového - během dvou hodin se tam neobjeví jediná věc, která by člověka vytrhla z letargie. I na tu tradičně nehezkou animaci si člověk časem zvykne. I přes to, že postavy jsou tentokrát mimořádně hnusné, zvláště hlavní hrdinka v dospělosti. Jediné, co by se zde dalo označit za alespoň trochu positivní, je hudba. (15.01.2007)

Omohide poro poro je v první polovině vcelku povedený film a to vzpomínání je příjemné a nezřídka se stane, že spolu s hrdinkou vzpomíná i samotný divák na svá dětská léta...pak ovšem přijde naprosto tragická druhá polovina, kde scénář tu svou příjemnost a nostalgii téměř opustí a pouští se do daleko těžšího tématu a to jakýsi pohled na život farmáře nebo chcete-li zemědělce. Právě tady Takahata selhává naprosto fatálně, protože vše co dosud bylo vyrčeno v rámci té nostalgické první poloviny se jakoby smaže, úplně zmizí ona příjemnost, atmosféra a z Only Yesterday se stává velice levná a primitivní agitka, která nemá příliš daleko do odpadu. Vysokou rozporuplnost pak jen podtrhuje nevyrovnaná kvalita hudby a animace. V rámci srovnání obou polovin je jasně vidět, že se tvůrci pustili do něčeho o čem jednak nic neví a jednak neví ani to jakým směrem se scénář bude ubírat...Podprůměrné - slabé 2*. (16.08.2012)

Češi jsou obeznámeni s filmy o dětech (Nechci říct pro děti, jelikož tohle asi děti bavit nebude). Stejně tak všichni známe filmy pojednávající o životě v totalitním režimu, kde byly často ukázány pronikající trendy ze západních zemí. Omohide poro poro je podobným nahlédnutím do Japonska minulého století. Nostalgicky seznamuje s tehdejšími trendy, globalizací, rozdíly venkova a velkoměsta a hlavně s morálními zásadami a výchovou či celkovou mentalitou lidí. A to rovnou ve dvou rovinách. Jednou z 60. let, kdy do Japonska pronikají třeba Beatles či západní móda a pro mladé slečny je to vším. Zde musím nejvíce ocenit, jak realně přibližuje problémy dětí, bez zveličených a dramatických zbytečností. Naprosto mě dostala scéna, kde rodina poprvé chutná ananas. Všichni zasednou slavnostně ke stolu s kouskem na talíři, po prvním soustu nahodí znechucené xichty a otec si okamžitě zapálí cigaretu. „Myslím, že nejlepší ovoce je banán.“ Druhá linka je již z 90. let, kdy se Taeko nevyhnutelně blíží třicítce a přesto je v životě ztracená a bez cíle. A o tom tenhle film je. O nostalgii, hledání smyslu života a opravdovém štěstí. Hrdinka jednou použije větu „Stávala jsem se příjemně unavenou“, to je možná to, co všichni (nebo alespoň já?) hledáme. (15.01.2018)

Mám rád filmy, kde se na první pohled nic vyjímečného neděje, ale hlavní postava přesto v ději projde určitým vývojem, který ji donutí změnit svůj pohled na život. Škoda, že po příjezdu na venkov se z toho stane reklama na úžasný venkovský život a ekologický farmaření a z filmu se stane docela nuda. (09.05.2007)