Bal-Can-Can

Snímek má klasický nádech ex-jugoslávských fimů, které jsou pověstné černým humorem. Makedonský film, který po dlouhé době oslovil srdce tamního diváka (včetně mně jakožto rodilého Makedonce). Film se snaží vypořádat s událostmi z lokálního konfliktu, který proběhl v roce 2001. Road-movie s nádechem jugoslávského bratrstvý i nenávisti, plný ambivalentních zápletek, národních stereotipů a černého humoru. Drama, komedie, satira v jednom balení. (31.08.2014)

Bal-Can-Can měl zřejmě být jakýmsi černohumorným podobenstvím o stavu mysli post-Jugoslávského (mikro)světa. Ale vůbec se mu to nepovedlo. Nemíním komentovat neexistující scénář, mizernou výpravu či zoufale přehrávající herce. Konec konců i amatérské pásmo skečů může být zábavné. Humor (či jeho absence) je však paradoxně největším kamenem úrazu tohohle filmu. Není černý, nekorektní ani sarkastický. Většinou prostě není. A pokud ano, tak vesměs jen hloupý a prvoplánový. (27.02.2015)

Divák se smyslem pro černý humor jednoznačně ocení. Film začíná tak nějak nesměle ale postupně se z něj stane strhující roadmovie po balkánu. Příběh je v podstatě docela drsný až brutální, ale ten "balkánský filmový" nadhled tomu dává úplně jiný rozměr jinou vlnu, že jsem se smějte v místech a situacích které od podstaty směšné nejsou. Ale ve filmu jsou tak ztvárněné, že se tomu nedá nezasmát. To se nedá převyprávět to se musí vidět! (02.02.2019)

Výdatná porcia čierneho humoru v drsnej road movie o pátraní po ukradnutom koberci a po tele, ktoré bolo v koberci zabalené. Pôsobiská miestnej mafie vždy iného balkánskeho štátu sa striedajú podľa toho, kam vedie hrdinov zachytená stopa. Takýto spôsob posilňuje alegorickú líniu filmu ukazujúcu rozdiely v povahe jednotlivých národov, ovplyvňujúce správanie ľudí, fungovanie organizovaného zločinu a jeho formy. Výsledkom je Billymu Wilderovi venovaný vydarený mix komédie, drámy a dobrodružstva, ukazujúci exkurziou svetom podsvetia explozívnu zmiešaninu kultúr a jazykov na území, v ktorom sú obdobia kľudu zväčša len tlejúcim napätím pred ďalším konfliktom. (11.12.2006)

Je škoda, že mezinárodních až mezikulturních roadmovie není víc. A pokud se nějaký objeví, tak je spíše pojat z pohledu mladších, tedy většinou těch, kteří si, přes veškeré patálie, své cesty užívají a vyrazili na ně dobrovolně. To ovšem není případ Bal-Can-Canu. Všechny putující postavy (Makedonští manželé, jeden Ital) jsou k cestování po mnoha koutech západního Balkánu okolnostmi dotlačeni a útrapami se prosekávají přesně tak jak píše v poslední větě Ony - nahlíží na ně tak nějak smířlivě, stále s vtipem, a to i když v nich jde o vlastní i cizí životy. Ono se o sebe ani nějak starat snažit nemusí, když si je samotní Bosňáci si vyloží jako jednotky UNPROFOR, Černohorci nejdříve za překupníky, následně za konzumenty drog atp. A to, prosím, naši hrdinové neřeknou ani fň. Všechno kolem se děje tak nějak bez jejich přičinění, vše žije samo sebou, lidé se musí spoléhat zejména sami na sebe, protože nikdy neví jaká vylomenina koho napadne. A v tomto světě tito putovníci za kobercem a mrtvou tchýní v něm projedou pět zemí a Kosovo, aby režisér úplně náramně přepínal mojí náladu - v jedné sekundě se nedá provinile nesmát klidně skoro čemukoli, aby v další minutě nasadil facku se vzkazem, že něco prostě nebude vtipné ani v té nejčernější komedii. A fakt vychytaná je vyprávěcí klička, kdy nejdůležitější postavy mezi sebou mají sice vytvořené vztahy, které mají velký vliv, ale tyto vztahy jim byly předány jejich otci. Tito synové se během příběhu vidí poprvé v životě, ale vzájemná hrdost, vděk, vztek, zásady se také dědí. (23.11.2008)