Stopař

Podařilo se mi sehnat nejen dravou vizuální jízdu producenta Michaela Baye, ale i samotný (o jedenadvacet let starší) originál, který se dnes až možná diskutabilně řadí do zlatého fondu daného žánru. V něm se prohání démonický John Ryder v dlouhém splývavém kabátu coby tajemný stopař s bizarním smyslem pro humor, díky kterému si po premiéře asi dali řidiči záležet na tom, koho do auta pustí. Ač je Rutger Hauer v životní formě, tak nezabrání nespočtu logických nesrovnalostí a absurdního jednání, které se na hodnocení musí projevit!! Pevně věřím, že tehdy to náležitě fungovalo a tlačilo diváky do sedaček, ale zároveň předpokládám, že ti samí diváci tvůrcům nesežrali úplně všechno!! Jednou, a dost.. (30.05.2008)

„Ako sa cítite?“ – „Unavene.“ Mrazivé? Možno prvú polhodinu, kedy sa drží pri živote zaujímavá atmosféra (a dosť jej v tom pomáha brutálny výkon Rutgera Hauera). Potom nie. Stopár má pre mňa hodnotu skôr „iba“ ako nostalgická záležitosť: osemdesiatková skoropecka, ktorú som v 90. rokoch sjíždel na kazete a bol som z nej paf, ale s odstupom desaťročí sa o nič mimoriadne nejedná (takmer otrocký remake z produkcie Michaela Baya, kde Hauera nahradil solídny Sean Bean, ma /ne/bavil približne rovnako). Scény s kamiónom a prstom sú fajn, ale scenár je hrozný: charizmatický zabijak sa objavuje ako blesk z čistého neba všade tam, kde je to pre hrdinov práve v danej chvíli najnevhodnejšie a polícia je úplne neschopná. Toto mi dosť vadilo. Ale atmosféra opustených a poloopustených prašných ciest  dokonalá. (14.01.2005)

Návod. K tomu, jak na absolutní dno zdeptat nevinného mladíka. A když píšu absolutní, tak myslím odpravdu absolutní. Proč všichni nejďábelštější herci pocházejí z Evropy? Rutger Hauer byla snad ta nepřesnější trefa do černého, neboť představit si někoho jiného v této roli si odteď nedovedu představit. Při jeho neuvěřitelně krutém psychologickém teroru, doplněným o fyzické týrání a nahození v očích zákona na plakát nejhledanějšího zločince, jsem jen udiveně zíral a modlil se, aby mě nikdy nic podobného nepotkalo. Nevím, jestli bych to vydržel. Režisér nešetřil na autentičnosti honiček, výbuchů a přestřelek, což se promítlo na celkové velmi kvalitní filmové vizáži. Opravdu jsem velmi mile překvapen, s ohledem na rok snímku si myslím, že by se jako fajn béčko Hitcher naprosto bezproblémově uchytil i v dnešní době. Pár nelogičností jsem sice nevědomky pochytil, ale potutelné vyhýbání se šťastnému konci mi to plně vykompenzovalo, takže za scénář hluboká poklona. Jen mne velmi zklamalo, že se člověk nedočkal žádného vysvětlení. I když možná ne. Dokonce to je značně vychytralé, protože tento efekt zapříčiňuje to, že Stopaře nemohu dostat z hlavy. Harmone, ty jeden vychytralej parchante. Nejlepší soundtrack z filmu 80% (07.01.2013)

Stopaře jsem si napodruhé užil ještě více, zvláště pro jeho úžasný metonymický rozměr, který mi dovolil o hvězdu navýšit hodnocení a razantně rozšířit plochu komentáře. Celý film se točí okolo vyhroceného vztahu lovce a jeho kořisti, ke konci téměř otcovského, nebo lépe mentorského rázu. Tajemného vraha-stopaře (lovce) v podání démonického Rutgera Hauera ne/lze chápat mnoha způsoby: přišel odnikud, známe pouze jeho jméno (o němž nemůžeme s jistotou říci, zda je skutečné), je zcela vytržen z komplexnosti reality, desocializován; nemá žádnou identitu, neplatí na něj žádná pravidla (společenská, ale ani žánrová). Mnohdy mi přišlo jako by se nad celým filmem vznášel jako zlomyslný bůh, kterého už omrzela dvourozměrnost životní šachovnice. Zaplaťpánbu za to, dodalo to jeho postavě, vyjma syndromu deus ex mašina, další zajímavé a otázky vyvolávající parametry. Osobně jsem v něm také viděl ztělesnění neměnného přírodního zákonu o přežití, nicméně hlavní tíže jeho významu spočívá na roli "katalyzátoru" iniciace nedotčeného eféba Jima (svého času kořisti) - provádí jej zkouškou dospělosti, napomáhá mu naplnit rituál a najít v sobě ztracenou mužnost a sílu. Jim si díky němu projde opravdovým peklem, ale má to i své teoretické klady, protože opětovně docházejí naplnění nadčasové mytologické archetypy, resp. mé oblíbené putovní trivium pro hrdiny: separace, zmíněná iniciace, návrat. A právě díky tomuto příklonu k symbolické rovině vyprávění: 1) přicházejí k úhoně relativizující žánrová zařazení 2) nelze bazírovat na výskytu logických lapsů a nesrovnalostí - jednoduše nejsou podstatné. Když pro změnu zabrousím do filmařské roviny, musím ocenit, nakolik je celý film ohromně nepředvídatelný, a jak se nakládá s osudy jednotlivých aktérů - některé souhry nešťastných okolností bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Značně mě nadchla i kamera, střih a režisérova řemeslná zručnost obecně, nadvakrát udivující, protože jde o jeho úplnou prvotinu. Ale, abych pouze nechválil, rýpnu si i na úkor nemnoha drobných nešvarů. Způsobují je zejména klišoidní žánrové ústupky narušující příjemně mrazivé tempo (navzdory výtečná automobilová demolice) a škaredá syntetizátorová hudba od "zaškolujícího se" M. Ishama. Jako perfekcionista bych si i dokázal velmi dobře představit, že by byl celý snímek natočen v ještě více hypnotizující a pozvolné náladě, ale to už je opravdu drobnost. Nezbývá než dodat, že tohle přes všechny dílčí nedostatky rozhodně nebyla bezstarostná jízda (natož odduševnělá a doslovná). 4,5* (12.01.2008)

Uvědomělé béčko, které ví, že je jen béčko a nevadí mu to. A to je fajn, protože dnešní filmy tohle neumí a berou se strašně vážně. Pokud mě The Hitcher něco naučil, bylo by to: A) nikdy neber stopaře, B) když už ho vezmeš, bylo by fajn, kdyby nebyl "tak trochu" blázen a C) ne, NIKDY neber stopaře. ;-) Ve zkratce - Ruther vládne, Thomas byl v pohodě a mladá Jennifer Jason Leigh k nakousnutí. Za mě 80 % s tím, že kdyby postavy měly alespoň nějakou tu motivaci, proč se chovají tak, jak se chovají, nezlobil bych se. (20.02.2013)