Hezké vesnice hezky hoří

Z bělehradské zoologické zahrady utekl lev a napadl dítě. Přichomýtne se k tomu nějaký člověk, skočí na lva a zneškodní ho. Druhý den deník Politika píše: CHRABRÝ SRB ZACHRÁNIL DÍTĚ PŘED JISTOU SMRTÍ!Do redakce přijde roz­čí­lený hrdina a říká: – Já nejsem Srb!Dalšího dne Politika otiskne: JUGOSLÁVEC HRDINOU DNE! Jenže člověk opět přijde do redakce a protestuje: – Já nejsem Jugoslávec!– A kdo jste?– Já jsem Bosňák ! Na druhý den titulek v Politice: BOSENSKÝ TERORISTA ZAVRAŽDIL LVA, MILOVNÍKA DĚTÍ ! .... Rat je kurva. (31.10.2013)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Balkánská, bratrovražedná válka, možná jen na tomto poloostrově mají právo se u filmu smát, přitom ale zamačkávat hořkou slzu nad celou touto tragickou minulostí svých národů, minulostí, jež je v těchto končinách jakousi stálou a možná nikdy nekončící přítomností (použít v Srbsku slovo "četník" je stále životu nebezpečné). Skvěle zrežírovaný film nabízí excelentní propojení žánrů, drsnou emocionální houpačku i povedeně rozlítanou dějovou linii...snad také i odkaz. (29.07.2019)

Hodně silný film, který jednoznačně poukazuje na nesmyslnost války, jejíž zrůdnost je znásobena, pokud je občanská. Dle mého jeden z nejlepších (možná nejlepší) film o válce v bývalé Jugoslávii. Příběh situován do konfliktů mezi Srby a bosenskými muslimy, kdy se skupinka srbských vojáků po bosenském útoku uchyluje do starého tunelu, kde čelí tvrdým psychickým a fyzickým podmínkám. Ve filmu je řada retrospektiv které ukazují „idylický“ život za Tita (což je v až brutálním kontrastu se syrovou realitou občanské války). Silným momentem celého filmu je kamarádský vztah hlavního hrdiny Srba s muslimem před válkou a jejich konfrontace na život a na smrt za války. Vzhledemk srbské produkci a době vzniku lze konstatovat až nečekanou relativní neutralitu, samozřejmě s mírným příklonem k Srbům. Jen to zdůrazňuje, že tahle válka neměla těch dobrých a těch zlých, ale jenom těch zlých a více zlých. Ve filmu je několik opravdu hodně silných momentů, dusivá atmosféra v tunelu, krvavá skvrna na zdi ve vypáleném domě a k ní šipka Četníkova matka (Srbova…), či srbský voják, který kouká na hořící vesnici a hlásí „Lepa sela, lepo gore“… (27.09.2008)

Vidieť tento film v Bosne, v jednom z tých dodnes ešte stále poznačených, rozbitých a poloopustených mestečiek, je niečo celkom iné ako len silný audiovizuálny zážitok, je to prežitok reality. ___ Spolu s ďalším Dragojevičovým filmom RANE tvorí LEPA SELA LEPO GORE úhrančivý diptych o psychologicky zruinovanej Juhoslávií 90. rokov videný zvnútra, priamo od zdroja. Divácka príťažlivosť vo forme postmoderného spracovania môže budiť dojem nadbytočnosti, štylistickej exhibície, ktorá vlastne až ruší účinok tej všadeprítomnej beznádeje - ale v skutočnosti ju možno práve naopak takáto dramaturgia scén, stavajúca do kontrastu aj prepájajúca rôzne časové roviny, podporuje a efekt dialekticky zosilňuje. Druhou námietkou v podobnom duchu je charakter hlavných hrdinov, bodrých a hláškujúcich aj zoči-voči smrti, aj napriek všetkým hrôzam, čo sa dejú okolo nich, ním samotným aj nimi páchaným. Tu treba brať do úvahy ani nie to, nakoľko takéto zobrazenie vystihuje akúsi hypotetickú národnú povahu Srbov, ale skôr v akých podmienkach sa tak dialo... - a že film bol točený v izolovanej krajine pre domáce publikum. Nevysvetľujú sa príčiny toho, čo sa deje, ukazujú sa devastačné následky toho, čo sme spustili/dovolili/nezabránili tomu a čo teraz požralo všetkých naokolo. (16.10.2023)