Hezké vesnice hezky hoří

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Film s pravdepodobne najlepšie znejúcim názvom v histórii kinematografie. Bezchybná je hlavne hudobná zložka, srbská dychovka by postavila aj mŕtveho z hrobu. Na juhoslovanských filmoch mi niekedy prekáža akási teatrálnosť, exaltované konanie postáv a ten určitý "jakubiskovský" surrealizmus. Ale ako celok je to dobré, filmov s protivojnovou tématikou nie je nikdy dosť. (06.01.2017)

Chaotický film. Človeku sa ani nechce veriť, že takéto indivíduá žijú pár stoviek kilometrov od nás. Možno im krivdím, možno sú postihnutí tým, že dlhodobo žijú na hranici moslimského vplyvu v Európe. Dve etniká môžu žiť vedľa seba, ale takmer nikdy spoločne. Potom stačí malá rozbuška a všetko nahromadené nepriateľstvo sa rozhorí plnou silou. Nemám najmenšiu chuť sledovať túto balkánsku verziu nepriateľstva a tobôž robiť arbitra. Neoslovujú ma Kusturicove filmy, tak niet dôvodu, aby ma oslovil Dragojevičov. (23.07.2019)

Začněme tím, že filmu nebudu vůbec nic vytýkat. Hrůzy (jugoslávské) války byly natočeny tím nejlepším způsobem, což znamená minimalistické, ovšem syrové a explicitní pojetí, perfektní hraní elity srbské herecké školy, zdánlivě neuchopitelné, nakonec však skvěle zapadající střídání časových rovin, zachování relativního odstupu a nezaujatost, černý humor, folklor a spousta indícií pro pochopení motivace řekněme náhodných účastníků válečného konfliktu a vztahu mezi jednotlivými etniky před a při válce. Nechybí ani jugonostalgie a různé pohledy na maršála Tita. Jednoznačně perfektní učebnice novodobých jugoslávských dějin. (14.03.2016)

Tak až na bezchybné stříhání pásky na začátku a zalévání květin v květináčích benzínem, jo a na tu babu co chtěla učit eerotiku ty malý klučiny, tak jsem to zvětšiny sladce prospal a až kulometná palba mě vždy zdvihla do pozoru a očekávání věcích příštích a bohužel zas dospánkuvolajících. Holt nejsem srdcem Jugoslávec ni Chorvat. (15.07.2010)