Sním či bdím?

Aha no... na mňa to bolo asi až príliš experimentálne... neviem. Jediný pocit, ktorý mám je bolesť hlavy, prevažne z tej animácie. Bola zaujímavá, to uznávam, len z toho ustavičného pohupovania som asi dostal morskú chorobu. Čo sa týka obsahu, prevažná časť boli iba nudné reči ničím zvláštne, nič prevratné čo by už človek dávno veľakrát predtým nepočul. Zaujímavých myšlienok v rámci filozofovania o existencii tu bolo iba zopár. Takže výsledok bol pochopiteľne iba jedna veľká nuda, na ktorú si treba preventívne zobrať jeden ibalgin. Ledva podpriemer. 30/100 (09.08.2018)

S úctou k Linklaterovi nebudu tvrdit, že tenhle snímek je absolutním nepochopením možností a omezení daných žánrem a prostředky animace, ale budu se domnívat, že je pokusem o jejich vědomé překročení, rozleptání. Pochopitelně pokusem odsouzeným k neúspěchu - tento animovaný film jakožto vážně míněná "přednáška" tak dopadá podobně hloupě, jako bychom chtěli točit vážný animovaný western nebo klasicky horor. Chybí možnost vcítění do postav, protože animace nemá nástroje k tomu, vyjádřit naplno pocity člověka, naléhavost jeho tváře atd. Chybí zásadní symbolické prvky, které by příběh nějak zarámovaly a nedělaly z něj jen přemoudřelé povídání v podobě nahazování tezí - navíc v rámci žánru, kde obvykle zcela přirozeně a účelně dominuje vizuální stránka... Pokus překročit meze animace, kterého si sice pro jeho odvahu vážím, ale na který bych se už dívat nechtěl. Nakonce bych měl ještě příspěvek do zdejší debaty o pseudo či ne-pseudofilosofičnosti prezentované "filosofie": podobné žvásty vedu po desátém pivu v hospodě taky. Tyhle generalizující blafy pak mají největší úspěch u hloupějších přírodovědců, techniků, informatiků a podobně, protože tito mají pocit, že během chvíle nahlédli tolik "filozofie", že už je vlastně všechno jasné, nerozporné a vyřešené... (05.02.2008)

Film neuchopitelný a mnohovrstvý, jako je život sám. Snahy o objektivní zhodnocení jsou zbytečné, film nabízí divákovi přesně tolik, kolik je ochoten a schopen si z něho vzít, což bude u každého jiné. Proto je snadné pochopit nejvyšší i nejnižší hodnocení, ovšem jejich zprůměrování je bezcenné. Za artovou skořápkou se na první pohled skrývá pouze další z newage dokumentů typu What the bleep do we know a Secret a místy i "konspirační teorie" (Alex Jones), ale přesto je úplně jiný a o pořádný kus kvalitnější než většina z těch, které se vyrojily v následujících letech. Nesnaží se totiž odkrývat, ale pouze lehce naznačuje, jedna stejná věta nemusí pro nezainteresovaného postihnout vůbec nic, kdežto pro člověka pohybující se v podobné sféře myšlení může být vyjádřením účasti na tom nejvyšším, čeho je člověk jako bytost schopen. Animovaná forma navíc poskytuje určitý stupeň anonymity zúčastněných a zabraňuje tak možnosti povrchní kritiky jednotlivých myšlenek, pro zamýšlený účinek byla nezbytná. K tomu přispívá i fakt, že se jedná o film o snech, kde je všechno možné. Nejsou nám tak vnucovány názory určitých lidí, se kterými bychom se měli ztotožnit; spíše než to jsou přednášeny myšlenky a nápady s vlastní autonomií; lidé prezentující je pak slouží pouze jako prostředek k jejich sdělení a vlastní interpretace je potom na samotném jedinci. (06.01.2010)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

Nepřečetl jsem si o čem to je, a tak jsem čekal něco jako Temný obraz.. Víc jsem se spést nemohl. Pro mě nekoukatelné a nejenom proto, že z filozofů mě vždy bolela hlava, ale taky je zde jeden problém...musíte mít stejnou drogu jakou měl Linklater, když to natáčel. Protože pokud si vezmete jinou, může se stát, že film zcela špatně pochopíte. Ze začatků jsem si fakt myslel, že to je parodie, pak jsem pochopil, že to myslí vážně. Abych tomu ale jen nekřivdil, tak např. filozofující šimpanz byl dobrý. A zcela geniální byla scéna kde byl Ethan Hawke a Julie Delphy, která jako by navazovala na film Před úsvitem. Takhle nějak vypadá inteligentní romantika: "miláčku nechceš povědět co si myslím o Kantově teorii globálního aspektu, povidej zlato, to je tak vzrušující". (31.01.2016)