Sním či bdím?

Animace prvních několik minut fascinuje, poté už jen irituje. Stejně je to i s (pseudo)filozofickými dialogy. Některé jsou zajímavé, například dvojce v posteli diskutující o kolektivním vědomí. Ale téměř sto minut poslouchat intošský zvratky se nedá. Na několika místech jsem se smutkem v srdci zavzpomínala na Inception, ale na něj Waking Life nemá ani ve snu. (13.06.2012)

(Pseudo)inťošský raj, z ktorého mi skoro vybuchla hlava. Musím začať na staré kolená začať fetovať.Forma je aspoň prvú štvrťhodinku zaujímavá a Linklatera mám podobne ako Soderberga rád, kvôli tomu, že sa celú kariéru hrajú a točia si pre seba. Občas však zabúdajú na to, že ich výplody pozerá aj niekto iný než oni 5/10 (28.01.2019)

Nevěřil jsem moc tomu, že takový film může fungovat. A zpočátky jsem si myslel, že jsem měl pravdu. Nemluvě o tom neuspořádném pohupování celého obrazu všemi směry, u kterého jsem se obával, že mi přivodí mořskou nemoc. Pak to najednou ale fungovat začalo. Úžasný soundtrack od Tosca Tango Orchestra. Dream is destiny. (31.08.2007)

“The worst mistake that you can make is to think you're alive when really you're asleep in life's waiting room...” Ak niekto povie, že Waking Life je iba pseudofilozofická uspávacia prehliadka nezmyselných dialógov na pozadí snového sveta, tak by som si dovolil povedať, že sa šeredne mýli. Mimo to, že je tento filmík audiovizuálne dokonalý, tak všetky jeho obsahové prvky sú neuveriteľne obohacujúce, symbolické a krásne. Dialógy, ktoré tu odznejú, nie sú ničím plytkým, naozaj dávajú zmysel a nielenže potešujú chúťky priemerného elitno-fajnšmekrovského diváka, ale sú aj veľmi poučné. Doposiaľ jediné (a veľmi kultúrne podceňované) dielo svojho druhu s ohromným posolstvom. (24.10.2020)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)