Věc

Skutečně úchvatné! Děsivější a klaustrofobnější místo, než antarktickou základnu tisíce kilometrů od dalších známek civilizace, nemohl John Carpenter vybrat. První půlhodina má opravdu nevídanou atmosféru(prohledávání opuštěné norské základny) a naprosto mě vtáhla do děje. Řádění "Věci", které se následně rozpoutá, je sice originální a nechutné, ale srovnám-li napětí a impozantní atmosféru, která mě obestřela u prvního Vetřelce, tak vychází xenomorf vítezně. Gradace napětí není prostě u Věci taková, jako v případě Vetřelce. Nicméně scény krevních testů a závěr jsou velice silné. Zvlášť, když si poslední přeživší uvědomují bezmocnost a bezvýchodnost situace. Vše umocňuje fenomén Ennio Morricone a jeho špičkové houslové orgie a deprimující " tu tu"(víte, co myslím)...Oceňuji výborné masky a skvělou ruční práci, Kurt Russell zahrál životní roli...Určitě kultovní záležitost, u mě přesně mezi čtyřmi a pěti hvězdami, na prvním místě ale zůstává Vetřelec. 13,5 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (12.11.2006)

I po letech stále skvostná věc, která ohromuje neskutečnými Carpenterovými výjevy, které by už dneska byly CGI a nepůsobilo by takhle správně hrůzostrašně. Zřídkakdy narazím na filmy, které jsem dlouho opomíjel a i dnes na mě tak silně zapůsobily. Všem doporučuji, za mě by měl film mít kult Vetřelce, je to mnohem lepší. (26.11.2017)

Horory s krkajícíma mimozemšťanama, ze kterejch tečou sračky a sliz, mě nikdy moc nebraly. Všude tady čtu o skvělý atmosféře. Ta sice ve filmu byla, ale asi tak jenom úvodních 30 minut, kdy jsem netušil, co se bude odehrávat dál. Pak už to bylo jenom obyčejný hororový béčko z 80. let. Čim hnusněji bude mimozemšťan vypadat, čim víc bude mít chapadýlek, čim víc z něj bude kapat sliz a čim víc bude z lidí stříkat krev, tim lepší horor. Tohle je spíš nechutný, než děsivý. Vzhledem k tomu povyku okolo, jsem čekal trochu víc. P.S. Koukněte na tohle: http://www.youtube.com/watch?v=rT7AH4JyuNs To je docela pěkný. (18.11.2007)

Dokud jsem neviděl Věc, Johnyho Carpentera jsem úspěšně nesnášel. Až tenhle skvělý horor s trochu béčkovou, ale velmi zajímavou zápletkou mě přesvědčil o Carpenterových specifických kvalitách. Konečně jsem přišel na chuť jeho ultralacinému režijnímu přístupu a navíc dostal i pěknou porci Morriconneho hudby. Když by si celý film udržel úchvatnost expozice s prchajícím psem, dal bych čistých pět. (14.02.2003)

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)