Kroužek sebevrahů

Úžasné první dvě třetiny filmu jsou natočeny záměrně humpoláckým stylem, který se místy mění až na dokumentaristickou strohost. Činí tak v těch nejzajímavějších chvílích, a tak se divák ocitá s mladými lidmi na střeše a přihlíží jejich diskuzi o zábavě. Poslední třetina je nudná a pocitově trvá déle, než předchozí film. Až do závěrečného surrealistického rozuzlení není o co stát. (30.04.2022)

Japonský úlet. První polovina docela dobrá, překvapivé momenty a dobrá atmosféra. Pak se to ale tak nelogicky a úletově domotalo, že musím hodnotit jen 3 hvězdičkami, protože ten konec jsem už vážně nedával. Škoda, sebevražedný klub měl určitě potenciál stát se lepším filmem, koukatelným i pro normálního nešikmookého diváka. 55% (18.09.2011)

Sonův (snad to skloňuju správně) postmoderní guláš, který, ač namíchán z rozličných ingrediencí, představuje překvapivě homogenní celek. Nachází se zde splatterově pojaté scény (úvodní scéna se školačkami a vlakem doprovázená cirkusově rozvernou hudbou či úklid ucha), klasický horror, sociální kritika, dekadentní muzikál alá The Rocky Horror Picture Show, ultračerná komedie či momenty jako vystřižené z tradičního krimi. Vše je navíc orámováno tématy blízkými japonské kultuře (mladičké pop-idoly, infantilita jako znak normality, školní kluby aj) a spoustou odkazů na populární kulturu (nikdo mi nevymluví, že Netopýr je odkaz na Batmana) a ano, funguje to a je to strašná a většinu času pořádně zlomyslná (kam se na to hrabe Red Meat) psina. A vsadím se, o co chcete, že když Sono točil závěrečnou písničku s jejím sluníčkovým poselstvím, tak se usmíval opravdu odporně potměšilým způsobem… (03.05.2013)

Zajímavý námět - to je však imho bohužel snad jediné pozitivum tohoto filmu. Jináč se mi vše jeví tak nějak "na sílu", na efekt, nemotorně zvládnuté a rádoby chytré. Je mi líto, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že autoři chtěli vymyslet něco, co tu ještě nebylo + šokovat. Bohužel to na mně nějak nezabralo. Nepopírám, byly chvíle, které mně dostaly - bohužel se však daly spočítat na prstech jedné ruky (moment, kdy policista přichází domů a přistupuje k němu jeho dcera nebo třeba záběr na dívky na přeplněné ulici s transparenty v rukách). O hereckých výkonech se mi ani přespříliš psát nechce: chvílemi mi připomínaly spíše lepší kusy z domácího videa, než plnohodnotný celovečerní film. Je možné, že je JISATSU CIRCLE totální pecka a já tomu jen nerozumím? Je... přesto se nepočítám k těm, kterým "japonská poetika" nic neříká nebo kterým se nelíbí. Jen odmítám vidět originalitu, invenci a kumšt ve všem, kde je více než 90% herců se šikmým okem. Shrnuto a podtrženo: Imho rádoby chytrá a thrillerovitá, nihilismem prosycená podívaná, která mně však (bohužel) nechala chladným. (22.12.2004)

Čistou hodinu jsem měl za to, že sleduji vcelku seriózní a originální detektivku, kde až na pár cákanců krve vlastně nic tak strašně šokujícího, bizardního či zvrhlého není - o to víc jsem s napětím čekal, kdy "to přijde" a dostane se mi nějakého bližšího vysvětlení... Bližšího vysvětlení, které když přišlo, tak působilo jako pořádný kopanec do žeber, leč jsem od toho nemohl odtrhnout oči... Vzhledem k tomu, že japonskou kinematografii téměř vůbec neznám (až na pár komerčáren, samozřejmě), bylo pro mě i to "filmové prostředí" v podstatě nové a upřímně jsem čuměl jako vyvoraná myš, jak umí v tom Japonsku točit, protože něco obdobného jsem doposud nikde neviděl. Svou hloubkou, propracovaností a celkovou kompaktností mi to připomnělo Kubricka, navíc je z toho cítit extrémní kritika společenských poměrů, snaha poukázat na to, jak velmi snadno jsou lidé ovlivnitelní a co se týče nějakého hodnocení - tohle asi nejde hodnotit nějak průměrně nebo jen na oko či na to aplikovat nějaká obecně stanovená měřítka... Buď to neskousnete a zatratíte to, nebo tím budete naprosto fascinováni... (01.05.2011)