Herečka tisíciletí

Po stránce děje tento snímek není ničím přelomovým, protože příběh je prakticky úplně primitivní a stejně tak jsou velmi jednodimenzionální i postavy. Čím tento film vyniká je ale svým zpracováním. Dechberoucí střih, úhly pohledu, styl vyprávění, neustálé přeskakování mezi realitou a natáčením... prostě kinematografický zázrak, který by jako živák absolutně nešel natočit. A mě je po jeho shlédnutí už zase smutno z toho, jak veřejnost slepě uznává kulty Nolanů a Aronovských a podobných aniž by vůbec tušili jací vizionáři jim vyšlapali cestu. 8/10 (21.12.2020)

Z trojice filmov, ktore som od Satoshiho Kona videl, jednoznacne ten najlepsi. Pribeh lasky dievcata k zahadnemu muzovi odohravajuci sa na pozadi vojny a historie japonskej kinematografie v sebe ukriva mnoho odkazov na japonske klasiky (godzilla, Krvavy tron), ale aj mnoho pravdy o tom, ako to s japonskym filmom po druhej svetovej vojne bolo. Animacia a hudba je prenadherna a striedanie casovych rovin/skutocnosti/snov je kuzelne a vdaka vedlajsim postavam dvoch filmarov, ktori hlavnu postavu sprevadzaju s kamerou celou cestou jej snoveho dobrodruzstva, je film aj prijemne vtipny. Nadhera. (10/10) (03.05.2008)

Můžu jen litovat, že pro mě Kon byl takovou dobu jen tvůrce dnes již legendární Papriky. Jeho starší snímky mi přišly podle premis jako malé, až artové pokusy, ke kterým by stálo za to se dostat jen při dlouhé chvíli. Jenže jak jsem se prokousal skrz čas až k Chiyoko, dochází mi definitivně, jaký velikán její tvůrce byl a jak obrovská ztráta je, že po něm zůstaly jen čtyři celovečerní filmy. Jedinečný byl v tom, že na rozdíl od jiných slavných kolegů není na první pohled rozpoznatelný. Snad jen podle krásné, nesměle vypadající okaté holky v hlavní roli a podle hudební stránky jódlujících chorálů Susumu Hirasawy. Proč ale zůstávám ze Sennen joyū u vytržení, je její láskyplnost k divákům a stejně tak k filmovému médiu. Milostných dopisů věnovaných kinematografii už bylo natočeno dost, ale tenhle je z těch, které svému publiku rozumí. Když dokumentarista se slzami a vášní nahazuje svému idolu nejslavnější repliky, mluví tak z duše všem, kteří se kdy dojatě dívali na filmový plakát. V kombinaci s univerzálním a násobně použitým okřídleným poselství, kdy i cesta může být cíl, není emocionální obrany. (16.10.2022)

Vzpomínání na jeden život mladé slečny Chiyoko, která stále čekala. Čekala tak dlouho, až promarnila život, ale milovala až do posledního dechu. Krásná pocta starým filmům a návrat do jejího mládí skrz vyprávění jedné staré a slavné herečky. Dostává se vzpomínkami znovu před kameru a i její velký fanoušek. Noří se do toho tak intenzivně, že se smaže rozdíl mezi realitou a vzpomínkou. Prožívají to znovu až do hořkého konce. Moc se mi líbila iluze filmové kamery v některých scénách a hlas staré verze Chiyoko (tuším Miyoko Shôji) - doslova se ten hlas mazlil s mými ušisky. Režisér klenotu, Perfect Blue, se nezapře a i tento jeho počin je silný a smutný zážitek. (15.10.2013)

Úžasná narativní hra jednoho z nejlepších japonských režisérů, tak inherentně filmová, že ji snad ani nejde popsat pouhám textem. Využívá možností média tak do hloubky, že by se tu mohl inspirovat jak Christopher Nolan, tak David Lynch. Srdceryvné vyprávění o neutuchající lásce a o důležitosti cesty za svými sny, se tu spojuje se surealisticky dokumentárním zachycováním života herečky a japonských dějin a filmů probíhajících kolem ní, a k tomu i subtilním vyznáním lásky ke kinematografii jako takové, ne nepodobné italské klasice Cinema Paradiso. Volný proud impresí z osobního vyprávění postav protéká do obrazů z historie, a scény z dlouhého života stárnoucí paní se prolínají bezešvými střihy s událostmi o mnoho let později stejně přirozeně, jako se přechází z filmů které točila do reality kterou žila, až se to vše stává jedním, volně překračujíce hranice času i prostoru podobně jako při každém zastřeném vzpomínání a snění. Millennium Actress je jako výprava do cizí hlavy, na jejímž konci katarzně a bez dechu vyjdeme z hlavy naší vlastní. 9/10 (21.01.2018)