Macbeth

Williama Shakespeara je možné považovať za nesmierne plodného autora divadelných hier (cca 38 ostalo zachovaných), sonetov a básní. Z hľadiska dnešnej kultúry a umenia jeho dielo predstavuje ten najpopulárnejší prúd tvorby, preferovaný všetkými médiami a predstavovaný na najväčších scénach, v najvhodnejších časoch, s širokou podporou a obľúbenosťou u ľudových más i mocipánov. Adaptácie majstrových diel sú z dôvodu jeho širokospektrálnej diváckej obľúbenosti (a z nej vyplývajúceho komerčného-zárobkového potenciálu) dodnes predmetom programu mnohorakých divadiel aj kín. Osobne drvivú väčšinu jeho videných či čítaných hier považujem za priemerné, či jemne nadpriemerné kusy s pár zábleskami geniality v niekoľkých scénach. Trochu zoširoka úvod je potrebný pre to, aby som uviedol, prečo sa mi Polanského spracovanie Macbetha zo všetkých videných adaptácií páči najviac. S úctou k popularite toto spracovanie je kostýmovo dokonalé, nesmierne krvavo-brutálne a zároveň dialógovo verné. Posilnenie naturálnej stránky súznie s vyznením o príkro nelichotivom súde tých, čo sú hnaní životom prevažne veľkolepými ambíciami dosiahnutia slávy, popularity a moci. Neváhajú kedykoľvek zradiť, zaprieť, umlčať, ublížiť doslova komukoľvek, len aby ich osobnosť vynikla. Nuž, a keď sa to hodí, neváhajú využiť služby pokútnych čarodejníc, zaklínačov voodoo, či čohokoľvek (spriahnutie s čertom-diablom), len aby ono sami zažiarili. Ich vznešenosť, sila, sláva, ich výnimočné dielo. Toto sa vekmi veru nezmenilo. Polanski to videl a pod producentskou taktovkou vydavateľa erotického časopisu Playboy Hugha Hefnera zrežíroval odporúčaniahodný film. Hnaný aj potrebou vyrovnať sa so situáciou po smrti jeho tehotnej manželky Sharon Tateovej, ktorú zavraždili členovia hipisácko pošahanej sekty Rodina Charlesa Mansona v auguste 1969. (19.04.2022)

Do krví, deštěm a blátem prosycené adaptace Shakespearovy tragédie promítl Polanski své vnitřní běsy, které jím po zavraždění těhotné manželky musely nutně zmítat. Typický je také strach coby motor počínání většiny postav jeho filmů a opsání kruhu, kdy se závěr podobá začátku- zde pointa o všudypřítomném zlu, které číhá na to, až je člověk pustí ze řetězu. (06.08.2013)

Přepsáno v únoru 2020. Macbeth Romana Polanskiho se v neogotické rozmáchlosti ošívá v rytmu shakespearovského veršování. Hluboký skotský středověk povstal v surové krutosti životních podmínek, strohé špičky kamenných hradů jsou nedílnou součástí melancholie krajiny, osamělý hrádek Lindisfarne nalezl své další praktické využití. Obrazy brutality hrůz a krvežíznivých skutků jsou působivě podávány z bezprostřední blízkosti pohybu. Strach, úzkost a beznaděj vyvěrají, jsou přirozenou částí vyvolávané nálady, naproti tomu úzké stavy rozervanosti se nešikovně potácí ve chvílích nedostatečného pochopení prožitku. Macbeth poodhaluje principy vetření svědomí diktátorského uchvácení moci a jeho udržování, byť je i toto svědomí podřízeno představám romantického idealisty. Filmová stavba je nejvýraznější v zuřivosti pohybu obrazu i v halucinačních imaginacích. Hlavním atributem známé Shakespearovy tragédie je Macbeth (zajímavý Jon Finch), skotský válečný vojevůdce a později též král. Mocenské ambice, podpořené temným pokušením, sami sebe zahání do bludného kruhu věčného strachu a hrůzných trestů. Smrdutý pach smrti se rozlévá nad skotskou zemí. Důležitým atributem opojení vidinou moci je lady Macbeth (Francesca Annis), naléhavý podněcovatel manželovy politické ctižádosti. Vždyť zdráhavé pochybnosti nemohou nikdy být odměněny vítěznou pozicí. Z dalších rolí: Macbethův přítel, zkušený skotský vojevůdce a nepříjemný svědek temného proroctví Banquo (Martin Shaw), šlechtic a později nejzuřivější Macbethův oponent Macduff (Terence Bayler), novému vládci dlouho věrný šlechtic Ross (John Stride), zrazený skotský král Duncan (Nicholas Selby), plánovaný dědic trůnu a Duncanův starší syn Malcolm (Stephan Chase), Duncanův mladší syn Donalbain (Paul Shelley), tři čarodějnice temného proroctví (Maisie MacFarquhar, Elsie Taylor a Noelle Rimmington), Banquův mladý synek Fleance (Keith Chegwin), v nevybíravé krutosti osudu nebohá lady Macduff (Diane Fletcher), zjištěním královnina stavu zaskočený lékař (Richard Pearson), ošetřovatelka lady Macbeth a řádová sestra (Patricia Mason), skotský šlechtic Lennox (Andrew Laurence), či Macbethem naverbovaní sprostí vrazi Banqua (Michael Balfour a Andrew McCulloch). Polanskiho Macbeth se zaměřil na zuřivost doby, temná zákoutí mocichtivé lidské duše a rozpolcenost morálního svědomí. Obrazově dychtivá podívaná vyznává krokové variace autora předlohy. Působivá podívaná! (04.10.2009)

Shakespear je neskutecnej loser. Jeho dila maji v podstate jeden spolecny element - nudu. Kdykoliv jsem Shakea cetl (to se stalo nastesti jen jednou) umiral jsem nudou, kdykoliv sem na nem byl v divadle (to se bohuzel stalo uz 2x), umiral jsem nudou a kdykoliv jsem videl nejakou filmovou adaptaci (coz se stalo asi 4x), umiral jsem nudou. U filmu nastesti existuji i jiste zachytne body, ktere to muzou tak nejak podrzet, hudba, herci, lokace, coz se tady do jiste miry delo, coz ale nemeni vubec nic na tom, ze jsem u toho stale umiral nudou a nezachranil to ani Roman Polanski, muj TOP5 director, ktery ma nepopiratelne kvality, ale prave s nudou se i on sam cas od casu potyka skrze celou svoji filmografii. Co na Macbethovi ocenuji, ze to melo koule, nebalo se to brutality a Roman si to po brutalni vrazde sve zeny spravne daval. Dost skoda, ze tuhle smrtelnou naladu nevyuzil v nejakem poradnem hororu, takhle potencialne velmi nadejnou formu vyplytval na naprosto zbytecnem a predem ztracenem projektu. 4/10 (14.03.2008)

Druhá verze Macbetha a opět pekelná nuda. Polanski se sice snažil, takže oproti Wellesově verzi je tu pěkná krajinka, něco málo krvavých scén, nahoty a opravdu vynikající finální souboj. Jenže ten příběh je prostě řídký - Macbeth ponoukán věštbou a manželkou zabije krále a stává se tyranem; navíc to nemá nic společného s historií. Nikdo známý nehraje, jen díky jménu jsem v Bankovi objevil vousatého a vlasatého Doyla z Profesionálů. A zatřetí postavy začnou na začátku žvanit a melou a melou a melou celou stopáž naprosto nezajímavé, nudné, prázdné řeči, přičemž Polanski to žvanění natáhl oproti Wellesovi na hrůzostrašné dvě hodiny dvacet. Tam kde podobně utahaného Julia Caesara z roku 1970 zachraňoval příběh a herecké výkony, tady není nic, jediná zajímavá scéna. Díky kladům ze začátku a tomu že nechci být úplný barbar dávám 1*, ale jinak další nesledovatelný Shakespeare. (10.01.2023)