Hranice života

Červený pruh, bílý pruh, prostřih na hnědý pruh, zopakování červeného pruhu, zelený a oranžový pruh paralelně, šedé pruhy prokládané černými, návrat k bílému pruhu, růžový pruh pouštěný ve smyčce, zelený pruh pomalu přecházející v šedý pruh, tři různé odstíny modrých pruhů, spojení fialového pruhu s černým, oranžový pruh nabarvený na hnědo. Pointa? Žlutý pruh. Hranice života je hloupá past na libovolně chytrého diváka a ne, neštve mě, že jsem ji v širším smyslu nepochopil (to bych překvapil sám sebe i pana scénáristu), naopak mi přišlo škodolibě zábavné sledovat, jak tvůrcům neustále "uniká nit". Zajímavé komentáře: Adrian, k212, mm13, Andreiko, LuckyStar, Triple H (11.02.2008)

Začínám přicházet na chuť filmům Emana McGregora, jehož poslední filmy mě zaujaly, jak BIG FISH, THE ISLAND a teď STAY. Ale k filmu, který je opravdu zamotaný jak časově tak dějově. Hlavní hrdinové nemůžou rozeznat co je skutečné a co ne, vás film stáhne sebou a nevíte to také, trápí vás to a štourá v hlavě. Čekáte na další a další scénu, která je vám podávána jako jedna indicie za druhou a vy se to snažíte spolu s doktorem Samem dát dohromady. Zjistíte, že čas neplyne tak jak by měl a některé věci se opakují, některé dny se opakují, stejně tak lidi které Sam potká. Nevíte co je pravda a co skutečnost, jste z toho zamotaní a doufáte, že se vše vysvětlí. Ale máte na to čas do soboty do půlnoci ( toho filmového ). Tím jste stresováni a nedokážete se koncentrovat, všechny scény berete jedním dechem a vůbec, zapomenete na všechny vaše problémy, zapomenete že se díváte na film. Konec mě ale ještě více zamotal, vrátil se prakticky na začátek filmu, takže vše začíná nanovo, ale úplně jinak, takže život poběží dál, ale zcela jinak pro všechny kteří se motali kolem bouračky …. (06.11.2006)

JE TO JEN HRA NA LYNCHE. Jen hra, ne snaha o to být jako Lynch, neboť film je koncipován na pevném piedestralu smeřujícím kupodivu i k pointě. To jen technicko-vizuálně-audiální prostředky kamery a střihu a promáknutý náznakový děj asociují něco extra intelektuálního. Stay je krásně učesaný psychedelický film, ne špinavý a prolezlý zlem, ne strašidelný ve smyslu - bojím se toho, co jsem já, co je uvnitř mě. Je to jen pozlátko, kterého se dlouho nebudete moc nabažit, lízátko, co vám ještě nějakou tu chvíli zanechá sladkou pachuť v hubě spolu s otázkami typu - proč se pořád opakují stejné věty, proč se opakují trochu pozměněné situace, proč nenosí ten člověk ponožky atd... Já jsem zklamána, čekala jsem daleko daleko víc, a i přesto si Stay ještě párkrát pustím. Proč? To abych znovu okusila chuť přístupnějšího a lidštějšího psychedelična, za které tímto Forsterovi děkuji! (04.04.2006)

No tedy - art neart, film, který si musím pustit 5 x za sebou abych se něčeho dobral není šálek mé kávy. Jistě, bylo to zajímavé, některé scény obzvlášť a hlavně hra s kamerou... ale spíše ta zabírající různé geometrické útvary jako okna, chodby, dveře.. jinými vychvalované prolínání obrazů např. skrze odraz v odlétajícím balónku se mi naopak nelíbilo... MekŘehoř hrál dobře, potěšila i nádherná Naomi (obzvláště v tom bílém Navy tričku USS Tarawa) ale prostě nevím... Po zajímavě se rozjíždějícím ději film jak vláček náhle vykolejí a pak už opravdu nevíte která kolej je která, nebo zda dokonce nejedete nohama vzhůru.. Zmatek, otázka na otázku. Snad to ještě jednou někdy dám, třeba budu v jiném intelektuálním rozpoložení. Každopádně pokud si chcete pustit oddechový thriller na sobotní večer, pusťte si raději třeba Počátek, pořád uděláte lépe a budete vědět na co koukáte. Tři obrazy. * * * (06.02.2015)

Když koukáte na Lynche, tak ačkoli někdy nechápete, co chce tímhle a tamtím naznačit, tak aspoň víte, že tím chtěl něco říct a že to dělá sofistikovaně a elegantně. Tohle Foster postrádá. Snaží se, pravda, ale jeho vizuální hrátky jenom zastírají dějovou chudost. A proč se mi poprvé stalo, že McGregor vedle daleko méně zkušeného Goslinga vypadá jako béčkový herec? Asi mu došlo hned první natáčecí den, k čemu se upsal... PS: Nenechte se zmást tím, že vám někdo řekne, jak to bylo zmatené a umělecky podané. Neskáče se tady v čase a Foster vám nedělá do mozku díru. Spíš jako by vyprávěl sen. Ale všichni víme, že nejlepší sny jsou naše vlastní. (12.04.2006)