Una claustrocinefilia
A Claustrocinephilia
Obsahy(1)
Film jako nástroj, prostřednictvím kterého autor za časů pandemie rekonstruuje vzpomínky na vnější svět a vlastní roli v něm, než uhodil covid. Film jako útočiště během lockdownu, kdy jsou kina zavřená a jediným společníkem je Alessandrovi Aniballimu počítač, který umožňuje mixovat osobní vzpomínky s desítkami ikonických filmových záběrů či scén napříč dějinami desáté múzy. Nádherně nakažlivá posedlost filmem jako způsob přežití. Hrdinové filmů jako Dotek zla, Ruce nad městem, Zuřící býk, Johnny Guitar nebo Big Lebowski zabírají veškeré místo v paměti a neodolatelným způsobem lákají cinefila za kamerou i v kinosálu, aby v tomto světě spočinul napořád. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (3)
Chvíli jsem se přistihl, že spíš poznávám filmy, abych poznal, jak mocný cinefil jsem (jak v úvodu předestřela kritička Iva Přivřelová), než abych se věnoval gró snímku. Ten je frenetický, chápu, že měl zdůraznit, jak v lockdownu lidi lezli na nervy jiným lidem i sami sobě, ale bylo to konktraproduktivní, protože v té rychlosti prostě nešlo zároveň sledovat film, vstříhané ukázky a vnímat autorovy filozofické myšlenky. Ach jo, tak že bych to vyjádřil ještě jinak? Andaluský pes, 2001 - Vesmírná odysea, Vertigo, Okno do dvora, Adaptace, Zuřící býk, Král komedie, Taxikář, Sladký život, Občan Kane, Tenkrát na Západě, Věc, Opilí láskou. Docela málo, celkem bída. [KVIFF 2023] ()
Je cinefílie nemoc? Je jedinec opravdu tak přesycený obsahem, že z něho už nic nemá? Jsou pro něj skutečně filmy jen stravou, kterou nutně potřebuje, zkonzumuje, ale pak se jí jen zas rychle zbaví, stejně jako stráveného jídla? Nebylo by lepší zvolnit? Na chvíli přestat? Otázka více méně zbytečná, jelikož Aniballi ví, že už je pozdě a on sám a mnoho dalších jsou navždy pohlceni ve světě pohyblivého obrazu a nezastaví je ani lockdown a zatažená opona před plátnem jejich oblíbeného kina v sousedství. Naprosto dokonalé filmová hříčka na hraně experimentálního dokumentu a filmového eseje, co je na jednu stranu elitářská, kdy autor cílí na stejně nemocné jako on, co se baví rozpoznáním každého citovaného filmu, ale na druhé straně taky velmi lehká vtipná sebeparodující. Jeden ze zapadlých klenotů na programu 57. ročníku KVIFF, přitom jiný film by na festival nepatřil víc než tento a třeba jej viděl i onen ve filmu vystupující bájný nenasytný blázen, co žil jen v obrazech, neměl domov a jen se akreditoval na jeden filmový festival za druhým. A trochu té představě závidíme, protože možná bychom tak sami chtěli a dokázali žít. ()
Questo è il cinema! ()
Galerie (3)
Photo © Aniballi
Reklama