Zredigováno

„Basically, here, shit happens“. Absolutní pravda neexistuje a pokud ano, nelze ji jakýmkoliv způsobem zaznamenat – zhruba k tomuto závěru dochází po devadesáti minutách dost možná nejkontroverznější snímek Briana De Palmy (na IMDb jakoby neexistovalo jiné hodnocení než 1/10 a 10/10). Třebaže vychází z reálné události (opakované znásilnění irácké dívky americkými vojáky a následné zabití ji i její rodiny) a snaží se budit dojem maximálně autentického materiálu, jeho cílem není „pouze“ rekonstruovat skutečnost a dosáhnout zdrcující síly Letu číslo 93. ___ De Palma pracuje paralelně s mnoha mediálními vrstvami. Ze dvou, později z mnohem více videomateriálů diametrálně odlišného pojetí zjišťujeme, co dělá takový průměrný americký voják v Iráku, že tam vlastně nic nedělá, a co to s nim dělá. Psychický rozklad sebevědomých „zabijáků“ v paranoidní trosky (za vydatného přispění nehumánního drilu nadřízených) je jen jednou stranou krystalu nebývale komplikované struktury. Při zvýšeném stresu každý potřebuje dříve či později uvolnit nahromaděný přetlak, proč tedy jako oběť nevyužít obyvatele „podmaňované“ země (MY jsme dobyvatelé, NÁM to tady patří, oni musí přijmou NAŠI úžasnou demokracii) a nedoufat, že bude celý incident v rámci zachování dobrého obrázku o „amerických chlapcích bojujících za dobrou věc“, zameten? Jenže žádný (zlo)čin se neobejde bez následků, pročež také Iráčané berou záležitost do svých rukou a celému světu představí svou verzi spravedlnosti (zde můžeme řešit rozdílné záměry při natáčení „pravdy“ Američany a Iráčany). Absurdní popravou „viníka“ se kruh navenek uzavírá, zároveň ale dává do pohybu další mechanismus, ničivější než předchozí. ___ De Palmu je těžké nařknout z černobílého vidění světa, vychází z jednoduché filozofie, že když dojde k jedné věci, bude následovat věc další a pak další a další, pořád dokola – nekonečný cyklus, který těžko někdo zastaví, což nás však nezbavuje práva znát jeho pravou podstatu, jinými slovy znát neredigovanou pravdu. S tím vyvstává nejpalčivější otázka, jež filmaře trápí od vynálezu kinematografu – kde leží hranice mezi realitou a fikcí? Jsou závěrečné fotografie obětí americké invaze dostatečně výmluvné, aby znepokojily i ty, které nechal zbytek filmu chladnými? Ale co si potom máme myslet o zakomponování fotek dvou fiktivních filmových obětí? Tato drzá podvratnost jenom zdůrazňuje, že v konečném důsledku pouze režisér (či jiný tvůrce výpovědi) určuje, kde končí realita a začíná fikce. Toto nenápadné upozornění „nevěř všemu, co ti říkám“ lze současně brát jako De Palmovu pojistku proti osočování z příliš zjevného dodržování tradičních vyprávěcích technik (tzn. po celou dobu neztrácíme přehled, kdo, co, jak a proč, nemluvě o technických detailech, kdy byla bezpečností kamera ve skutečnosti těžko vybavená mikrofonem). 80% Zajímavé komentáře: Renton, Bluntman, O*R*I*N (04.12.2008)

Něco jako Blairwitch, akorát že místo čarodějnice tu jsou dva pitomci od pěchoty, které z nudy nenapadne nic lepšího, než jít znásilnit underage Iráčanku a postřílet její rodinu. Tenhle film se moc slávy nedočkal, asi hlavně kvůli tomu, že zpochybňuje přítomnost a dobrodějnost vojáků USA v Iráku jako takovou.  Filmy o tom, že je válka zlá věc, to ještě jo. Ale filmy o tom, že ty zlé věci dělají i ti, co jsou hodní, to už ne. Není to první film De Palmy, který tak věci vidí, struktura Obětí války je dost podobná. Námět není špatnej a spousta scén funguje dobře - hlavně ta všeobjímající nuda, kombinovaná s vedrem a strachem z místních. Problém spíš je s pseudo-dokumentárním zpracováním, které místy nedává moc smysl. (31.03.2022)

De Palmu som po jeho posledných troch filmoch už skoro nadobro odpísal. No po jeho amatérskom hranom dokumente natočenom podľa skutočných udalostí o amerických vojakoch, ktorí znásilnili a zastrelili 15 ročné irácke dievča mám na rohovke doslova vypálený poslednú fotku, posledný záber filmu.... už dávno so mnou takto nejaký film emociálne nezacvičil (09.01.2009)

Moderní pohled kamerou v podání Briana De Palmy. Tentokrát nejde o neustálé přenášení jedné kamery, kterou různě drží vojáci, ale různé kamerové zdroje poskládané ve stylu dokumentů. Právě tento dokumentární styl se snaží sledovat různé události z neutrálního pohledu, ale vždy je divák nucen do úmyslného stanoviska autora (např. civilisté, najíždějící do vojenského záterasu? Vina armády? Proč?). Narážka na nekonečný cyklus pomsty je pochopitelný, ale ukazovat jeho absurditu je jedna věc, ukázat jak ho vyřešit věc druhá. Bohužel Redacted je možá pohled De Palmy na celou vojenskou invazi do Iráku, ale ani zdaleka nedosahuje kvality ani argumentů některých výjimečných filmů reflektující zrůdnosti Vietnamu. Ten pravý film, na vyrovnání se s ropnou invazí asi teprve čeká někde v šuplíku.... (25.08.2010)

Tak tohle se moc nepovedlo, je to takové Oliver Stone meets Blair Witch Project, bohužel herecky na úrovni druhého zmiňovaného, což je největší překážkou pro to, aby ona originální a superrealistická forma vyprávění mohla pořádně fungovat. Mám velké podezření, že ty 3 hvězdy dávám hlavně kvůi DePalmovi a jeho snaze natočit trochu jiný film.50% (17.08.2020)