Na dotek

Když je vztah osobním nebezpečím a myšlenka na vážnější závazek najednou nepříjemná. Nichols umí nasadit do hlavy nesnesitelného brouka nejistoty a nevědomosti nad drahými polovičkami a rozeznívá tak alarm nad smyslem jejich hledání. Někdy prostě nechcete vědět o tom druhém všechno a až minutu po dvanácté vám dojde, co bylo tím klíčovým aspektem vašeho citu. Záhadnost toho druhého. A pak už je pozdě na to chtít se vyvarovat všech krutostí, protože ať teď řeknete cokoli, nic už nebude jako dřív. Ztratíte se a přitom budete stále stejně blízko. Na dotek - ale bez něj. Pocitový dryák, ale filmová dokonalost. (17.07.2005)

film přinášející pár zajímavých poznatků: jude law se dokáže na plátně rozbrečet, clive owen dokáže víc než jen propichovat lidi mrkvema, natalia portman si může docela dobře vydělávat i jinak než herectvím a julia roberts vypadá pořád dost dobře i v sedmatřiceti... každý si ode mě tedy zaslouží jednu hvězdu. 80% (16.11.2008)

There's a moment, there's always a moment, "I can do this, I can give into this, or I can resist it", and I don't know when your moment was, but I bet you there was one. Tenhle film je neslazený anglický čajíček. Hořký, po kterém zbyde jakási pachuť v ústech.. Řekla bych, že jediné, čím ten film skutečně vyniká jsou inteligentní dialogy (taky ne vždycky) a závěrečná zpomalená scéna, kdy se Natalie prochází po New Yorku. Jsem člověk, kteří věří v sentimentální nesmysly co se lásky týče a který neuznává - ba co neuznává, nenávidí - nevěru a tak tomuhle čaji zkrátka nepřijde tolik na chuť. Vlastně čaje celkově nemusím :-)) Charaktery byly naprosto bezcharakterní, jak už tu snad někdo psal, jsou to plytké postavy bez psychologie, stejně uvažující a stejně iracionálně chovající se. Občas když se lidem dostane toho, co chtějí, začnou toužit po něčem zcela jiném a tak pořád dokola. Nijak tohle příběhu nevyvracím, ale tady to bylo až moc průhledné a jak tam každý šel s každým a jednou miloval toho a podruhé zase onoho, aby se zase zamiloval do toho původního, připadalo mi to nudné až nereálné. Řekla bych "možná tomu filmu podlehnu až budu starší", ale já, doufám, BUDU ve čtyřiceti vědět, co chci. (18.01.2013)

„Nepáčil sa ti ten sendvič?“ – „Bol rybací. Nemám ich rada. Čúrajú si do mora.“ – „To aj deti.“ – „Ani tie nejem.“ Poznáte situáciu, keď kráčate preplnenou ulicou a zrazu sa oproti vám z davu vynorí osoba, vaše pohľady sa stretnú, nikdy ste sa predtým nevideli, ale niečo medzi vami zrazu preskočí a ako sa tak k sebe približujete, vravíte si v duchu „nesmiem sa usmievať, nesmiem sa usmievať“, ale čím viac si to hovoríte, tým zdobí vašu tvár čoraz širší úsmev. Nestáva sa to často, niekomu možno ani raz, ale ak predsa, je to tak trochu ako zázrak, hneď vám vylepší aspoň polovicu dňa. Bojím sa ale, že podstatná časť tohto filmu už taká povznášajúca ani magická nebude. (01.11.2005)

Tragikou prostoupená variace na Mozartovo Così fan tutte, při které duo dam sedá na lep dvěma samolibým ješitným kreténům, kteří se liší jenom v míře přízemnosti. Strojenost dialogů lze přičíst na účet divadelního původu, vem ji čert, ale srší z toho snobský chlad. U postav mi nevadí, bývá koneckonců součástí charakteru, ale když se obtiskne i do samotného zpracování, přichází problém netečnosti.. (26.08.2020)