Na dotek

Zase je to tu. Někdo se rozhodne zfilmovat divadelní hru. Kolik problému se váže ke každé podobné snaze? Kolik režisérů už zklamalo? Jestli to někdo má dokázat byl to právě Mike Nichols, který je takový artově divadelní režisér a o jeho kvalitách není pochyb, i když asi jeho tvorba není pro širší publikum. Na dotek je velmi zajímavý film s působivým, ale na můj vkus příliš vypočítavým příběhem a postavami. Přehlídka hereckých es začíná mladičkou a přesto úchvatnou Natalií Portman a přes hříšného proutníka Jude Lawa a tvrďáka Clive Owena se dostávám k pro mě nejhorší osobě a tou je Julie Roberts. Už mě mrzí, že ji tolik nemám rád a že mě opět její úsměv nechal víc než chladným(spíše smutným). Příběh spojuje životy všech postav a dělá z herců jen figurky v jedné divadelní hře a to je špatně. Místo,a by herci řídili a ovládali své postavy a vlastnili svůj život je tomu naopak a film vlastní je. Chvílemi si přijdu jako v první řadě v divadle a jen smutně hledím a přemýšlím proč to tak dopadlo. Plochost postav je patrná a jejich motivace je pro mě chvílemi nepochopitelná. Např. postava Natalie Portman je od samého začátku dána a celý film se nemění jen proto aby v posledním okamžiku filmu mohla nastat "životní změna". Z ničeho nic, ale přesto. A tak je to se všemi postavami. Postavi se nenávidí, ale přesto se milují, podvádí a spí spolu. Čtyřúhelník tento film nedrží pohromadě a bohužel ani někdy brilantní režie Mike Nicholse nešlape jak by měla. (28.10.2006)

Kdyby na Zemi jednou přistáli mimozemšťané a zeptali se mě, jaké nejsložitější věci jsme my, lidé, vytvořili, odpověděl bych kvantovou fyziku, matematiku a… lidské vztahy. Tenhle film je toho důkazem. Ještě před jeho zhlédnutím jsem si mnohokrát říkal, proč se na nás valí ty špatné snímky, kdy je nám vše servírováno (někdy přímo nacpáno) pod nos a kdy ti lidé nepůsobí reálně… Ale Closer je jiný. Divák často neví, jaká doba uplynula mezi scénami (dozvídáme se to jaksi mimochodem), nejsou zde žádné jednoduché pohnutky hlavních postav a hlavně, ty postavy se nepohybují jako šachové figurky na předem zmapované šachovnici! Kolikrát jsem byl překvapený, kolikrát jsem doslova žasl, kolik geniality se v tomto (na pohled skromném) snímku objevuje. Jméno Mike Nichols mi něco připomnělo, a jakmile jsem se podíval do jeho režisérského profilu, byl jsem doma. Vždyť on už podobný film natočil, akorát s jiným ansámblem - ano, mluvím o klasice The Graduate. A pevně věřím, že co byl právě Absolvent pro generaci let 60. a 70., to bude Closer pro naši generaci. Lépe jsem si svůj 2900. film ani nemohl vybrat. 100 %. (30.05.2011)

Divadelní umění (čisté herectví) si tady podává ruku s filmovým. Velice dobrý film s vynikajícími hereckými výkony, na kterých stojí od začátku do konce. Nechce se mi mezi nimi vyzdvihnout jen jeden, ale přece jenom - poprvé jsem si tady všiml Cliva Owena. Velice mile mě překvapila i Julie Roberts, kterou jinak nemám rád. Closer disponuje nepříliš originálním příběhem, jenž je však (díky Nicholsově režii) tak silný, že vám to vůbec nevadí. 80% (31.08.2006)

Jak zvláštní je tahle pravda. Je to dar nebo bič, který lze předložit na požádání? A je pravda to, co se opravdu stalo nebo to, co se CHCE slyšet? A jak s ní nakládat? Zraňovat? Udělat z ní zbraň proti sobě? Nebo kvůli klidu a míru taktizovat, manévrovat, lhát? Mike Nichols na nás naložil otázky a teď si přiznejme: jsme ti upřímní a pravdomluvní nebo ti, kteří se ptají a pak to neunesou? (13.04.2005)

Absolútne chladný film bez štipky citu. Divadelné aranžmá (klasická hudba na pozadí, miestami vskutku neskutočne silné a ostré dialógy) s rozkúskovanosťou na jednotlivé, časovo oddelené epizódky - to všetko bolo a je určite režisérovým zámerom, ktorým formálne posiluje chladnosť zobrazovanej témy ako aj citovej vyprahlosti hlavných hrdinov. Lenže žiaľ u mňa toto "vykostenie" intimity a vrelosti až na samú dreň prispelo aj k tomu, že s pribúdajúcimi minútami citové vákuum začalo riadne narúšať charakterizáciu postáv, ktoré viac ako životne prirodzene začali pôsobiť ako figúrky na vopred pripravenej šachovnici (výnimkou je ovšem famózny Clive Owen, ktorý aj napriek časovým skokom v sujete, dokázal zabezpečiť svojej postave cynického bastarda dôveryhodné kontinuitum výrazových polôh). Najviac som to pocitoval v samotnom závere, kedy malo prísť aj na skutočné city, lenže tie iba slovami vyjadriť už nestačia. Prebudeniu resp. objaveniu lásky u jednej z postáv, chýbala expresívna uveriteľnosť.3,5* (16.02.2005)