It Might Get Loud
Obsahy(1)
Po Inconvenient Truth prichádza režisér Davis Guggenheim s ďalším, pre zmenu hudobným dokumentom. V ňom sa stretli a spolu si zahrali Jimmy Page, The Edge a Jack White ako traja legendárni gitaristi, reprezentujúci tri generácie a tri odlišné štýly, ktorými nemalou mierou obohatili svet hudby. (Filmárik)
Videa (1)
Recenze (52)
Pro milovníky kytar/White Stripes/Led Zeppelin/U2 naprostá povinnost, pro ostatní asi těžko uchopitelný dokument o třech lidech, kteří svým způsobem utvářeli/utvářejí podobu novodobé hry na elektrickou kytaru. Jsou zde hodně patrné rozdíly mezi Jackiem, který vezme cokoliv do ruky, hodí za to distortion a začne do toho vařit a na druhé straně The Edge který signál prožene deseti ampy a pořád mu to nestačí. I tak se mi ale zdálo, že Guggenheim hodně preferuje linie s Jackem a ostatní dává trochu do pozadí.Pro mě srdcová záležitost, pro normální smrtelníky to bude velmi nudný dokument, u kterého stěží pochopí jeho krásu. 8/10 ()
23. ledna 2008 se sešli tři muzikanti, aby diskutovali o elektrické kytaře. Velice inspirující, zajímavá a dobře natočená dokumentární práce s kvalitními muzikanty a skvělou hudbou. Jack White a Jimmy Page si opravdu dokázali notovat a já si to skvěle užíval. Edge, kytarista, který sice hraje velice dobře ale jako osobnost v hudebním světě mi nesedí, to samé ta jeho „přehnaná“ záliba do zvukové aparatury. I přes tenhle menší zádrhel je to dokonalá práce s útržky minulosti a přítomnosti hudebního světa. Není nic lepšího nežli zvuk elektrické kytary, které velí kytarista jako je právě v tomto případě Page a White. ()
Pro fanoušky zúčastněných hudebníků tohle musí být paráda, protože setkání tří generací je rozhodně zajímavé. O něco zajímavější i proto, že za tři roky od vydání filmu se The White Stripes rozpadli. Skvěle zde hrají kytary, hudba zde zaznívá parádní, ale přesto mě dokument nedokázal dostat, ohromit. Jasně, kdyby tam byl někdo z Beatles, jsem odvařený. ()
Každý kytarista tam má své místo. To, že tady shazujete Edge dokazuje jen to, že se o hudbu zajímáte jen povrchně (což nikomu nezazlívám). Edge má efektovou skříň velkou jako můj šatník. To co mu vychází z reproduktoru je něco uplně jiného, než hraje na kytaře, ale nutno poznamenat, že to, jak ovládl své efekty zasluhuje přinejmenším respekt. Nechci si ani představit, jak to musí být složité dostat to, co mu zní v hlavě, ven. Jack a Jimmy jsou pro mě představitelé skutečné hudby, která vyhází ze srdce. Dávají velký důraz na přirozenost a hlavně na dynamiku. Nemá cenu se tady rozepisovat o celé hudební filozofii, protože to ani nejde. Zkrátka. Pro toho, koho hudba nezajímá, je to zbytečnost a ani pro ně tenhle dokument nevznikl. ()
Hned jsem si sundal ze skříně kytaru a zahrál zjednodušenou verzi Ramble On. Znělo to skoro jako od Page, samozřejmě:) Tohle povídání a hraní dvou Britů a jednoho Američana mi vyloženě sedlo. Nejsem tak nadšenej Jackem Whitem jako současná hudební scéna (objevil se mimo jiné v Jarmuschově kafe a cigára nebo ve Scorseseho Shine a Light s RS), ale musím uznat, že je to zajímavej chlápek s mile konzervativním názorem na hudbu (jak má někdo rád starého Roberta Johnsona, je můj člověk). Jeho hudba ve mě ovšem extázy nevyvolává a radši než jeho kytarově-bubenické duo White Stripes mám ostrou dvojku Dresden Dolls. Chvíle kdy jsem se radostí zavrtěl ovšem přišly - staré záběry na Zeppelin, společné, sice rozpačité, ale působivé, hraní účinkující trojice ve studiu, U2 na stadionu. Pozvaní muzikanti k sobě vlastně moc nepasujou, ale nevadí. Všichni tři jsou zajímaví, všichni výborní muzikanti a všichni pohovořili o tom, co je ovlivnovalo a jak se hudebně vyvíjeli. Moc jsem si to užil. ()
Reklama