Betonová zahrada

Osudová podívaná. Člověk by nevěřil, že záběr kamery na betonovou škvíru způsobí erekci. Smradlavý egoistický Jack a noblesní Julie mě dusili každou scénou víc a víc a čím víc stáli u sebe, tím víc člověk cítí z toho silný zápal incestu. Sympatie si ihned získají i mladší sourozenci. Mladej transvestita s teplým kamarádem a starší sestra, která si matčinu smrt vybijí stručným pisálkovstvím. Už jsem asi přežranej moderním novodobým filmem. ***** (16.03.2012)

Po smrti svého otce zůstanou Jack, Julie, Sue a Tommy pouze s nemocnou matkou. Když se i její dny nachýlí, rozhodnou se děti její smrt nikomu neoznámit, aby nebyly umístěny do sirotčince či podobného zařízení. Jak se ale dokáží vyrovnat se ztrátou obou rodičů, přicházející puberty a celkového pocitu viny ... Kdysi jsem četl knihu Iana McEwana, aniž bych měl tušení, že dle ní byl natočený i film. Kniha mne vcelku zaujala, i když se mi zdála trochu "bez konce", a tak jsem byl zvědavý, jak si s touto situací poradí filmaři. Díky tomu, že se Andrew Birkin hodně striktně držel předlohy (aspoň jak si pamatuji), tak bohužel skončil se stejným problémem - film působí trochu nedokončeně. Závěrečné titulky přicházejí trochu nečekaně po jedné ze silných scén, aniž by film (obdobně jako knižní předloha) cokoliv vysvětlil. Chápu ale, že to není Birkinova vina - předloha je předloha. Rozhodně ale musím pochválit herecké obsazení, kterému vévodí Charlotte Gainsbourg a práci s kamerou, horko a dusno z obrazovky přímo sálá (a není to tím, že je to plasmová tv :) ) (02.03.2012)

Betonová krychle domu, betonové kvádry rozbitých betonových zdí kolem, zabetonovaná zahrada a vbetonovaná mrtvola. Ale přesto tento beton nemůže překrýt prastaré instinkty, není symbolem něčeho pevného, trvalého, neměnného. Z rodiny se po smrti rodičů stává klan (ironická poznámka: Gainsbourgů a Birkinů?). Tabuizované pojmy, jako je danost pohlaví a incest, se stávají porézní jako špatně udělaný beton, z něhož vylézají mravenci a další havěť. Birkinův film nás samozřejmě znejistí: i když víme (odkud?), že to tak nemá být, neděje se tu nic špatného - neobvyklost není vždy nepřirozenost -; jako bychom sledovali vzdálený (snový) odraz událostí, které se odehrály někde na panovnickém dvoře starého Egypta. (01.02.2016)

Opravdu velmi zvláštní, rozsahem spíše jen drobné, nenápadné, ale myšlenkovou hloubkou pozoruhodné dílo, s pečlivě v detailech propracovanou obrazovou i dějovou symbolikou, jež v sobě ukrývá množství až tajemných sdělení, odvíjející se ve velmi pomalém, až unaveně malátném tempu, v rodinném domě, úplně odloučeném od zpustlého okolí městské periferie vysokou betonovou zdí, jako v nějaké podivné laboratoři, kde postupně osiří po náhlé smrti otce a po čase i nemocné matky čtyři sourozenci, v domě však chtějí zůstat společně dál a tak pro okolí předstírají jakoby žili stále pod rodičovským dozorem, uvnitř již ale úplně volně a osvobození od rodiči vytvořeného řádu a pravidel, je teď už jen na nich čtyřech, jak budou až do neodvratného momentu prozrazení s takto nabytou svobodou zacházet, co si sami a co vzájemně k sobě dovolí, co dříve odepřeného si vyzkouší, jaká tabu se odváží překročit, vskutku nádherný, citlivý, i když smutný, až morbidně ponurý příběh. Zajímavý komentář: Fridecka (25.11.2012)

Na tému incestu poznám po psychologickej a dramatickej stránke jeden omnoho lepšie spracovaný film - Sestra, moja sestra (1994), avšak nemôžem si sťažovať ani na Betónovú záhradu. Čo film z tohto pohľadu stratil, to aspoň čiastočne získal späť na fantastických hereckých výkonoch a slušnej clivej atmosfére. Záver snímku mi však po pocitovej stránke prišiel dosť nevyužitý. 70/100 (21.09.2016)