Baltazarova hostina aneb Noc se Stalinem

I vzhledem k vrcholící perestrojce hodně odvážný a otevřený film, který interpretuje Stalinovu osobnost zajímavým a původním pohledem, jako člověka spíše trpícího kvůli absolutní moci, kterou pevně svírá ve svých rukou. Vedle bezchybně provedené duše velkého báťušky Stalina je hlavním kladem snímku především dokonale budovaná atmosféra celého filmu, kdy se stále jakoby nic neděje, avšak výsledný dojem nepřirozenosti, strachu, strojenosti a naprosté Stalinovy libovůle je lepší, než kdybychom sledovali samotného Stalina v akci. Samotná zápletka, ze scénaristického hlediska opravdu dobře promyšlená, však už je působí jaksi utopeně ve výsledném dojmu hostiny a mně připadá úplně zbytečně a nerusky. Tento, za vlasy přitažený, existencionalismus v tomto filmu podle mého mínění jednoduše nemá co dělat. (11.01.2005)

"Asi si ma s niekým splietol. Uff, nechcel by som byť na mieste toho chlapa..." Netušil som do čoho idem, pred zhliadnutím som dej nečítal. Ten nakoniec nie je nijako komplikovaný. Skupina tanečníkov predvádza radu abcházkych a kaukazkých tancov na oslave najvyšších predstaviteľov strany na čele so Stalinom. Takmer celý dej sa odohráva v jednej veľkej sále, napriek tomu film nenudí ani na chvíľu. Tieto kavkazké tance a hudbu som vždy obdivoval a mám ich rád, preto som si užíval aj tieto pre niekoho menej zaujímavé scény. Najsilnejšie sú momenty, v ktorých Stalin len podozrivo a ticho sleduje mŕtvymi očami svojich straníckych kolegov alebo sa snaží vtipkovať. Tí sa idú od smiechu rozpučiť, veď to Stalin vtipkuje!...Celkovo veľmi silný film, pre mňa donedávna absolútna neznáma, ale určite ide o jeden z najlepších filmov na tému Stalin. 90%. (24.01.2015)

Strhující pitva fatality moci, film, který balancuje na hraně spekulativnosti, avšak svým obrazem hostiny mocných (tak populárním už od dob antických) rozkrývá jednu z možných interpretací Stalinovy osobnosti. Osobnosti, která se mohla ocitnout ve schizofrenním zajetí rozporných půlí – Džugašviliho, zemědělce a Stalina, světovládce. A když už Koba kývl tomu druhému, ocitl se v kleštích absolutní moci, jež sám svírá v rukou, ale jež nesmí ani na okamžik pustit. Režisér Juri Kara vylíčil Stalina jako zvláštní směsici křehkosti, tichého šílenství a brutality (kterou on sám pojímá jako nutnost existence), jako manipulátora, který jediným slovem mění muže v trosky a trosky v muže. A hostina na jeho počest, hostina uprostřed vůdcovy dovolené v Abcházii, poskytuje ideální prostor pro rozehrání zvláštní satiricko-tragické hry, ve které se na oko nic neděje, ale ve které jde v každé vteřině o životy všech (krom Stalinova, samozřejmě). Baltazarova hostina je typickým příkladem podpovrchového dramatu, kde se veškeré napětí odehrává pod maskami jednotlivých postav, které mají spíše karikaturní ráz. Jeho emocionální vrcholy jsou skvostné a scéna se sestřelováním vejce z kuchařovy hlavy je vůbec jeden z nejlepších obrazů moci a ponížení, jaké jsem ve filmu viděl. Je úžasné, jak málo prostředků Karovi stačí, aby ozřejmil svůj pohled na osobu proklínaného i zbožňovaného vůdce, aby před divákem rozestřel své vidění komunistického aparátu, jehož nejzápornějším bodem není překvapivě charismatický Stalin, nýbrž podlézavá a bezpáteřní svině Berija. Poněkud mě zarazil narativní aspekt filmu, který se tváří jako "vzpomínka" jednoho z účinkujících hostiny, ale v průběhu se roztříští do typické ruské polyfonie pohledů. A za vůbec nejsilnější motivaci pro pátou hvězdičku považuji neuvěřitelně přesvědčivý výkon Alakseje Petrenka v titulní roli... (11.01.2005)

Úvod a záver sú obohacujúce, lebo toto sa v sovietskom filme nesmelo... Samotný príbeh rozpráva o jednej bezvýznamnej návšteve Stalina v Abcházsku. Vystrojená hostina je len priestorom na všemocný strach, ktorý sa vinie ako červená niť celým filmom. Kto pozná dejiny a postavy, ktoré sú zobrazené, ten si film užije priehrštím. (30.08.2020)

Ze všech perestrojkových snímků, které jsem měl možnost vidět, na mě Baltazarova hostina, snad s výjimkou satiricky laděného Města Zera, zapůsobila nejvíc. Je daleko mrazivější a syrovější než mnohem známější Abuladzeho Pokání. Přece jen těch pět let, co oba filmy dělí, prolomilo ledy a umožnilo nazývat věci pravými jmény. Ke skutečnému filmovému zážitku je lepší znát historické reálie Sovětského svazu a Gruzie jako rodiště Stalina a jeho nejbližšího spolupracovníka Beriji, protože film respektive literární předloha pracuje se skutečnými jmény a historickými událostmi. Film je dokonalou ukázkou politické zvůle a analýzou, jak se rodí a fungují diktatury. Pečlivá režie, silné herecké výkony a kvalitní scénář - co chtít víc? Celkový dojem: 95 %. (17.09.2007)