Marseille

Několik poznámek k tomu, co už tu bylo řečeno. Sophie není jediná postava, která ve filmu fotografuje - podle všeho to má v popisu práce Ivan, který v továrně pořizuje snímky dělnic. Ve srovnání obou je přitom důležitá povaha a rozdílnost těch přístupů: Sophie fotí, protože chce a protože tímto způsobem poznává něco nového, osvobozuje se od rutinní všednodennosti, zatímco Ivanovo fotografování je právě nic než rutinou, ryze funkčním použitím nástroje, který má ale umělecký potenciál. Hanna je zase uvězněná ve své (společenské) realitě svým herectvím, které pak přenáší i do osobního života - nedokáže vystoupit z role, není schopná nahlédnout svoji situaci zvnějšku, protože je plně ponořená do toho, co dělá. Každá z těchto tří postav tak zosobňuje určitý typ vnímání světa a vztahování se k němu, který je ve dvou případech uvězňující a v tom jednom potenciálně osvobozující. Realitou a svým jednáním můžeme být buď zcela pohlceni a nebýt tím pádem schopni sebereflexe; nebo můžeme skutečnost nazírat z odstupu, ale nevidět jiný než její čistě funkční rozměr; nebo se můžeme pokusit se povznést nad všednodennost a v relativně obyčejném životě nacházet krásu a transcendenci. To by vysvětlovalo i některé reakce diváků, které mluví o vydařené úvodní francouzské části a nelíbí se jim už ta německá - jenže ta je méně divácky přívětivá, stísněná a chladná právě proto, že odráží stejně takový život postav v tom prostředí. Na závěr bych chtěl ještě nabídnout jedno alternativní čtení té závěrečné (opět marseillské) části, která podle mě není tak jednoznačná, jak to vypadá. Tím, že nevidíme onen incident, který se pak jen slovně řeší, se podle mě můžeme domnívat, že se ve skutečnosti nestal a Sophie si jej vymýšlí. Tomu by nasvědčoval i způsob, jakým o něm vypovídá - je to téměř jako kdyby v tu chvíli hrála, přednášela naučený text a ne vzpomínala na autentickou zkušenost (opaku by svědčilo nesmírně přesvědčivé propuknutí v pláč). To by znamenalo, že Sophie v tu chvíli už přestává být onou povznesenou a usměvavou pozorovatelkou z úvodu, ale stává se - stejně jako Hanna - svého druhu herečkou; aktérkou připoutanou na místo, které si sice vybrala, ale které už nedokáže nahlížet tak stejně svobodně jako prve. Film totiž navíc na několika rovinách stírá rozdíly mezi "autentickou" realitou a uměle aranžovaným (divadelním) vystoupením. Kromě toho, že postavy nejsou schopny ze svých rolí vystoupit, je v tomhle důležitý střih, který nás na divadelní jeviště přenáší zcela bez jakéhokoli varování a funguje tu určitá chvíle váhání nad tím, co že to vlastně sledujeme a kde se nacházíme. Tak jako tak, Angela Schanelec mě opět přesvědčila, že její minimalistické pojetí vyprávění, které je protknuté odkazy na divadlo (Čechova) a které z obyčejných, ale silně přesvědčivých, pravdivých rozhovorů dokáže svou opatrnou tlumeností vytvářet události monumentálních rozměrů, je pro mě hodně divácky stimulující. Není ale možné si všechno uvědomit hned, je potřeba dát tomu čas. P.S.: Na samostatnou studii by tady byla analýza herectví. (18.11.2013) (méně) (více)