Čas znovu nalezený

Překvapení večera... lituju jenom, že jsem to neviděl v kině... Nemám moc rád adaptace rozvleklých románů a životopisů a už vůbez ne, když se děj filmu pohybuje v rozmezí několika let, ale u tohoto filmu mi to vůbec nevadilo... ono vlastně vůbec nešlo o děj nebo čas, ale o navození emoce nostalgie, jako by se divák na chvíli stal samotným Proustem a hledal jeho stracené vzpomínky a smysl svého života ...a našel obojí v literatuře. V celém filmu se vlastně nic nestane, můžete se na něj dívat i když nevíte vůbec nic o Marcelu Prustovi a na konci o něm nevíte o nic víc, přesto jeho osobou a dílem prostoupíte, jako byste prožili jeho život. Tento film považuju za dosáhnutí Gesamkunstverku, hudba byla tak dokonale harmonická s filmem, že si ji ani nepamatuju, obrazová stránka dokonalá, herecké výkony... dramaturgie... scénář... Raoul Ruiz se zařadil mezi mnou obdivované režiséry... (06.04.2005)

Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. (27.03.2005)

Čas znovu nalezený, jak napsali již mnozí komentáři přede mnou, je adaptací poslední kapitoly rozsáhlého Hledání ztraceného času spisovatele Marcela Prousta. Pokud se někdo na Ruizův film, kterému v roce 2007 konči bohužel monopol, vydá do kina, musí si navyknout na odlišné vnímání filmového času a prostoru. Vlastně je docela paradoxem, že snímek, který se jmenuje Čas znovu nalezený, rozbíjí představy o výše dvou jmenovaných a v ústředí "leží" postava umírajícího spisovatele, vzpomínajícího na svůj život, kdy ve vzpomínkách je obsažen druhý pohled na věc: dětský (dětská verze titulní postavy je často přítomna a jako v Bergmanových Lesních jahodách sleduje výjevy ze svého života, aby celý film skončil okázalou poctou Viscontiho Smrti v Benátkách a variací na její plážovou scénu v závěru). Překlad složitého literárního díla do filmové podoby se povedl na výbornou, literární jazyk je vyjadřován ryze filmovými prostředky: když jsou vzpomínky bohaté a vyprávění o nich stejně tak, mizanscéna je zaplněná až přeplněná, pokud jsou ale vzpomínky chudé či pokroucené, je oko kamery zkreslené, popř. po ní dokonce teče krev. Pohyb kamery - a nejenom kamery, i postav - je důležitý, pokud se kamera či postavy zastaví, umírají. Výrazná je zde i práce se zvukem, kdy v pozadí často slyšíme různé hlasy, které nedovedeme nikomu konkrétnímu přisoudit a které slyší sám Proust, revidující svůj život, na smrtelné posteli. Důvod, proč nedávám za plný počet, je krom poněkud exaltovanějšiho herectví známějších hereckých tváři i fakt, že literární (představovaná Proustem mladším či ve středních letech) a filmová (představována Proustem dětským) plocha se navzájem tře a závěr spoléhá až moc na sílu slova než obrazu. Takže za 90%. (17.11.2007)

Pochopit tento film znamená dobře pročíst a promyslet, ale i hluboce procítit literární předlohu, která umožnila jeho vznik. Není-li tomu tak, náš úsudek i naše pocity nutně kloužou po povrchu. I v takovém případě se však pro dostatečně připraveného diváka stává film nevšedním zážitkem. Desítky stránek přenesené na stříbrné plátno připomínají při svém krajně úsporném filmovém využití kontinentální kry, sunoucí se rozvážně po rozžhaveném vnitřku Země, které se čas od času překrývají, a kde se ve zlomcích let, měsíců, týdnů i dnů dočasně hroutí obvyklé prožívání času. Civilizační zlom kolem konce "dlouhého" 19. století (1789-1914) a počátku následného "krátkého" 20. století (1917-1989) je nesporně takovým přelomovým okamžikem. A současně obsahem i námětem a zaměřením Proustova díla a Ruizova filmu. Zmíněné kry, poměrně často prokládané přímými citáty z literární předlohy, nabízejí ve většině případů jen omezené plochy pro hlubší, propracovanější studie jednotlivých postav (jako ostatně ve všech hraných filmech, které vědomě rezignují již při svém námětovém založení na hlavního hrdinu). Přesto dva herecké výkony zřetelně přečnívají: Mazarellův Proust a Deveneuvové Odette de Forcheville suverénně procházejí dějem filmu a bez ohledu na rozsah svěřené plochy vytvářejí celistvé osobnosti vymykající se svorníkově "krovovému" pojetí děje. Jakoby nezřetelné zaznamenávání stále se měnícího dění v prostředí zámků, salonů i líčení poměrně nepočetných scén soukromého života tehdejší pařížské high society, v němž se jen kulisovitě mihne krvavá první světová válka, pro Francii tragická velikostí utrpěných ztrát lidských i materielních, však vlastně současně odpovídá skutečnosti. Plytkost existencí těch uhlazených dám a neustále duchaplně konverzujících mužů není v žádném případě vysněná; je skutečnou skutečností prózy tohoto tak deformovaného všedního dne. Jak jsem již v úvodu tohoto komentáře naznačil, i bez znalosti literární předlohy, jež předjímá rozvoj a formování světového románu minulého století, je možné od ČASU očekávat nevšední zážitek a skutečně mistrovské dílo. (26.06.2011)

Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět). (11.06.2014)