Čas znovu nalezený

Pochopit tento film znamená dobře pročíst a promyslet, ale i hluboce procítit literární předlohu, která umožnila jeho vznik. Není-li tomu tak, náš úsudek i naše pocity nutně kloužou po povrchu. I v takovém případě se však pro dostatečně připraveného diváka stává film nevšedním zážitkem. Desítky stránek přenesené na stříbrné plátno připomínají při svém krajně úsporném filmovém využití kontinentální kry, sunoucí se rozvážně po rozžhaveném vnitřku Země, které se čas od času překrývají, a kde se ve zlomcích let, měsíců, týdnů i dnů dočasně hroutí obvyklé prožívání času. Civilizační zlom kolem konce "dlouhého" 19. století (1789-1914) a počátku následného "krátkého" 20. století (1917-1989) je nesporně takovým přelomovým okamžikem. A současně obsahem i námětem a zaměřením Proustova díla a Ruizova filmu. Zmíněné kry, poměrně často prokládané přímými citáty z literární předlohy, nabízejí ve většině případů jen omezené plochy pro hlubší, propracovanější studie jednotlivých postav (jako ostatně ve všech hraných filmech, které vědomě rezignují již při svém námětovém založení na hlavního hrdinu). Přesto dva herecké výkony zřetelně přečnívají: Mazarellův Proust a Deveneuvové Odette de Forcheville suverénně procházejí dějem filmu a bez ohledu na rozsah svěřené plochy vytvářejí celistvé osobnosti vymykající se svorníkově "krovovému" pojetí děje. Jakoby nezřetelné zaznamenávání stále se měnícího dění v prostředí zámků, salonů i líčení poměrně nepočetných scén soukromého života tehdejší pařížské high society, v němž se jen kulisovitě mihne krvavá první světová válka, pro Francii tragická velikostí utrpěných ztrát lidských i materielních, však vlastně současně odpovídá skutečnosti. Plytkost existencí těch uhlazených dám a neustále duchaplně konverzujících mužů není v žádném případě vysněná; je skutečnou skutečností prózy tohoto tak deformovaného všedního dne. Jak jsem již v úvodu tohoto komentáře naznačil, i bez znalosti literární předlohy, jež předjímá rozvoj a formování světového románu minulého století, je možné od ČASU očekávat nevšední zážitek a skutečně mistrovské dílo. (26.06.2011)

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"? (29.03.2024)

Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět). (11.06.2014)

Čas znovu nalezený, jak napsali již mnozí komentáři přede mnou, je adaptací poslední kapitoly rozsáhlého Hledání ztraceného času spisovatele Marcela Prousta. Pokud se někdo na Ruizův film, kterému v roce 2007 konči bohužel monopol, vydá do kina, musí si navyknout na odlišné vnímání filmového času a prostoru. Vlastně je docela paradoxem, že snímek, který se jmenuje Čas znovu nalezený, rozbíjí představy o výše dvou jmenovaných a v ústředí "leží" postava umírajícího spisovatele, vzpomínajícího na svůj život, kdy ve vzpomínkách je obsažen druhý pohled na věc: dětský (dětská verze titulní postavy je často přítomna a jako v Bergmanových Lesních jahodách sleduje výjevy ze svého života, aby celý film skončil okázalou poctou Viscontiho Smrti v Benátkách a variací na její plážovou scénu v závěru). Překlad složitého literárního díla do filmové podoby se povedl na výbornou, literární jazyk je vyjadřován ryze filmovými prostředky: když jsou vzpomínky bohaté a vyprávění o nich stejně tak, mizanscéna je zaplněná až přeplněná, pokud jsou ale vzpomínky chudé či pokroucené, je oko kamery zkreslené, popř. po ní dokonce teče krev. Pohyb kamery - a nejenom kamery, i postav - je důležitý, pokud se kamera či postavy zastaví, umírají. Výrazná je zde i práce se zvukem, kdy v pozadí často slyšíme různé hlasy, které nedovedeme nikomu konkrétnímu přisoudit a které slyší sám Proust, revidující svůj život, na smrtelné posteli. Důvod, proč nedávám za plný počet, je krom poněkud exaltovanějšiho herectví známějších hereckých tváři i fakt, že literární (představovaná Proustem mladším či ve středních letech) a filmová (představována Proustem dětským) plocha se navzájem tře a závěr spoléhá až moc na sílu slova než obrazu. Takže za 90%. (17.11.2007)

Adaptácia najznámejšej knihy Marcela Prousta Hľadanie strateného času, avšak spracovaná je len posledná časť Čas znovu nájdený, ale aj napriek tomu ma film takmer 3 hodiny. Kto ma rád filmy zobrazujúce parížsku smotánku na začiatku 20. storočia, nepríde ani o Proustovu asociatívnu metódu písania, ktorú film vynikajúco podáva . (16.06.2007)