Královna prokletých

Další z řady 'EMO' horůrků, které mají diváka spíše rozplakat štěstím, než ho vyděsit. Co se týká děje (myšlenky) tak ta není špatná, ale realizace otřesná. Neobměkčí ani účast Aaliyah, která už to má bohužel za sebou. Její výkon byl stejně průměrný, jako u většiny jejich kolegů. Asi nejlepší na celém filmu je hudba. Ta se jim opravdu povedla. (09.01.2011)

Až na to nutný zlo v podobě debilních digitálních triků to bylo super, mělo to parádní atmosféru, dobrej saundtrek a výbornýho hlavního představitele, kerej se na to hodil víc než onehdá tomík krujzů, snad jen ten vincek perezů moch mít dlouhý vlasy, když už teda tam musel bejt, ale lépe ho mohli nahradit někym jinym. Rip elája. (29.05.2020)

Předlohu neznám, diskontuitu neřeším, technické nedokonalosti zas patří ke kouzlu "béček". Mám za to, že čím míň člověk čeká tím víc dostane - já nečekala nic a byla z toho láska na první pohled. Upíři jsou teď "in", mnohá "áčka" z nich ale dělají kostěné chlapíky, to mi je Towsendův Lestat milejší. Další body jsou za Maria, Vincent Perez je prostě správně "divnej". (29.01.2010)

Ze samých temnot nelidské existence vyplouvá na vlně moderního „hororu“ velmi ošizená kopie zavedených postupů a krom myšlenky, že být upírem je celkem cool nepřináší na zřetel hororoživců nic převratného, či jinak alespoň zajímavého. Když vyšel na spalující světlo upírský projekt Interview s upírem (1994), spojoval v sobě jistou gotickou temnotu, silné charisma hlavních postav a jisté znepokojivé napětí, jenž se s vyprávěním pojilo. Královna prokletých nemá ani jeden z těhle prvků a krom snahy vymanit se cucání z krku teenage produkci, můžu vyzdvihnout jediný prvek: Hudbu! Moderní alternativní metal současných velmožů tohoto řemesla jako jsou Disturbed, Marilyn Manson nebo Papa Roach, chytře napsané Jonathanovi texty s návazností na příběh, temný sound a když už i to nevinné přitakávání původně asi dobře myšlenou kamerou zařízli jak rosoloidního pašíka na zabíjačce, patří Jonathanu Davisovi hlavní dík, že jsem vydržel až do konce. Lestat, jakožto kříženec Erica Dravena z Vrány a kupy pokusů vyrovnat se lepším představitelům česneko-nemilovného řemesla, působí spíš tragikomicky a kdyby Stuart Townsend vysával dívčí krčky Megacucem 6000, alespoň by byl něčím originální. Stejný problém jsem měl u všech postav, které nebýt té slušné kostýmní základny, nijak nezaujali, nedoplnili snahu scenáristů (byla-li nějaká). Michael Rymer tak natočil mizerný horor, slušný koncertní miniklip, televizně se tvářící spletenec slepený žvýkačkama v podobě několika podobných filmů, ale rozhodně nenatočil napínavou podívanou, která by stála za nějakou investici času a těžce vydřených měďáků. 3/10 (29.05.2005)

Tak tohleto je, s prominutím, blbý, až to bolí. Když už jsem překousl absolutně bezhlavou deformaci upírské mytologie a věčně mastné vlasy Stuarta Townsenda, dorazil mě samoúčelný a primitivní příběh (pokud to v knižní předloze mělo alespoň nějakou snesitelnou úroveň, pak zde naprosto vymizela). Možná i chápu onu všudypřítomnou snahu tvůrců zavděčit se mladým divákům (ať už hudbou, prostředím nebo kostýmy), ale naprosto nechápu, že na to může někdo v dnešní době skočit. Béčko, které se tváří absurdně vážně, protože béčkem být nechce, je k vždy k pláči. Čím dál tím víc začínám mít na moderní upířiny alergii - všichni jejich tvůrci by si měli povinně přečíst Stokera. Když už pro nic, tak aby věděli, jaké mistrovské dílo ničí. (22.07.2011)