Světla ramp

Chaplinovo loučení se zvláštním nádechem a jasným sdělením, že tentokrát je to naposled. Mluvené slovo jeho hraní a humoru neubírá a naopak velmi dobře kombinuje prvky němého a mluveného filmu. Občas mi přijde trochu rušivý způsob Chaplinova střihu a dramatizace scén (například když Terry do nekonečna řve I am walkin..), nicméně se jedná o styl doby a je to jen drobný detail, kterého jsem si všiml. Chaplinův nejvyšší standard, ale Zlaté opojení a Kida to nepřekonává. (16.04.2015)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)

Velký klaun odchází a s ním i ten tulák v něm. Sledovat tento film je opravdovým filmovým zážitkem. Člověku je smutno a zároveň se i usmívá. Není to Chaplinova poslední hlavní role, ale je poslední v té podobě, jak jsme ho znali. Nevím, jestli to měl nebo neměl v plánu, ale bylo to krásné rozloučení. Tak sbohem, Tuláku, děkuju ti za slzy i smích, dávno stal ses nesmrtelným nejen v očích mých. (06.01.2011)

Nostalgicky smutný snímek, který pobaví téměř výhradně jen v místech, kdy se na scéně zjeví sám velký/malý Buster Keaton ( nutno podotknout, že je na něj nutno čekat ne zrovna krátkou dobu), každý záběr na jeho osobu spolehlivě vykouzlí úsměv na rtech. Ale hlavní postavou je tady Charlie/Calvero, díky častému zakomponování autobiografických prvků se divák o Charliem dozví celkem dost duševních pochodů a reflexí a zároveň se s ním člověk okamžitě sžije a bez náznaku nudy projde smutným příběhem až do úplného konce... (25.09.2007)

Vždycky mě na Chaplinovi zaráželo, že z něj v jeho komediích ta grotesknost úplně nesálala, jakoby ji něco brzdilo, nějaká skrytá melancholie nebo tragika, kterou nedokáže přehrát ani sebelepší herec. Ve Světlech ramp se to potvrdilo, protože jeho filozofování, které tam přednáší, musí být vykoupeno obrovskou životní zkušeností, nejčastěji bolestí. V každém jeho filmu z toho byl kousek, ale tady je to uzavřené, kompletní bilancování moudrého muže. Zpověď smutného klauna. (14.01.2009)