O něčem jiném

Dvě Věry a jejich životní souboje. Salto s rozběhem versus udržení rodinného štěstí. Co je těžší? V tomto případě je to stejné. Skok do tmy. Vztahová rozmařilost jako důsledek stereotypní rodinné idylky a stupeň vítězů zase jako výsledek těžké dřiny. Vynikající a originální způsob vyprávění s osobitou režií, rozpoznatelnou snad v každém záběru a s naprosto skvostným hudebním doprovodem. Věra Chytilová jede po svém a jede na výbornou. (31.01.2015)

Po těžkopádných dramatech a budovatelských veselohrách konečně o něčem jiném. Úžasné osvěžení. Dva vnímavé psychologické portréty, které nejsou nijak násilně propojované, ale přitom je tolik spojuje. Hlavně ale jde o český film, v němž je většina podstatného řečena obrazem (a střihem). Půl hvězdičky za nápad s otočením kamery. 85% (21.04.2010)

Popis filmu může zavánět nezáživností, opak je však pravdou - Chytilová dokázala v době tuhé nadvlády vytvořit lehký a takřka dokumentární snímek, jenž se vůbec nedá považovat za nějaký první nesmělý krok či zkoušku pole, jde o suverénní zvládnutí postupů cinema verité a velmi působivou podívanou. Zprvu mě více zaujala Uzelacová v její roli ženy v domácnosti na plný úvazek naprostou uvěřitelností její postavy a výborně okopírovanými situacemi z toho nejvšednějšího života, které působí neopakovatelně vtipně i bez konstruování zápletky. Ovšem pak přijde milenec a s ním i určitý děj, což však bohužel tuto linii pro mě trochu shazuje a v druhé polovině působí daleko konvenčněji. Zato čím dál více přitahuje pozornost Eva Bosáková, její tvrdý trénink, únava a často frackovité chování, i s ní spojené shazování mediálního obrazu. Poté, co neočekávaně zvítězí na mistrovství Evropy jde o velmi silný okamžik a nádherný pocit zadostiučinění. Její linie je nádherný dokument o tvrdé cestě za stanoveným cílem, která má sílu překonat jakékoliv váhání a nejistotu ještě podopořený podmanivými výtvarnými kreacemi kameramana Čuříka. Jestli je toto nástup Nové vlny, tak již od počátku se dá mluvit takřka o jejím vrcholu. (21.04.2010)

Chytilovej diptych je čarokrásnou ukážkou spojenia novátorstva a jednoduchého námetu, ktorý i po rokoch funguje bez kompromisov. Observačný prístup k postavám umocňuje civilnosť látky a prechody medzi oboma príbehmi nechávajú priestor pre voľné analógie v životoch žien. Cvičenie v tréningovom centre, cvičenie pri deťoch v domácnosti. Postupné vkĺzavanie do intímnej zóny hrdiniek sa ku koncu nečakane odvíja iným smerom - v prípade prvej smeruje k romanci, čím sa odkláňa od dokumentárneho nádychu, v prípade druhej naopak k rozhovoru o kariére športovkyne, čím tento nádych ešte posilňuje. Vycibrená kamera a jej pohyb po scéne, strih a príčetná dramaturgia formujú nevtieravý príspevok na tému postavenia ženy v spoločnosti, jej údele a snoch, ktorý má významnú pozíciu i v tvorbe autorky. 85% (10.02.2015)

Začínám se Věrce dostávat pod kůži. Ke zhlédnutí jejích filmů je myslím velice dobré si přečíst něco ze zákulisí, pomůže to, člověk získá jiný náhled. Opět to má silné téma, něco, co nám chce Chytilová sdělit. Každý její film je o něčem, tady je to ještě silnější. Jako ženskou mě logicky film o ženách, které jsou v jeho čele, zaujme více, než kdyby byl hlavní postavou chlap. Jako ženská je chápu. Nebudu tady analyzovat jejich charaktery a motivy, to si nechám na bakalářku, jen řeknu, že postavy jsou vykresleny dobře. K tomu dodejme opět krásnou kameru, zajímavý styl - konfrontace reálné hrdinky a jejího skutečného závodu s vymyšleným příběhem ženské z domácnosti. Ty dvě jsou tak jiné, ale to je jen zdánlivé. Ve skutečnosti toho mají mnoho společného. A jsem ráda, že Chytilová nepoužila násilný konec, kdy by se hrdinky potkaly a propojil by se tak jejich příběh. Ten je už totiž propojen. (03.04.2012)