Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Již jsem konečně pochopila, v čem je zakopaný pes. V případě Věry Chytilové je pes zakopaný v jejím naturelu, čili laicky řečeno povaze. A ta povaha je jednoduše chaotická, cholerická a impulsivní, navíc s přáním odlišit se a šokovat, které je skoro až samoúčelné. Obrázek - blik, hudba - vrz, kamera - vžik, myšlenka - frr. Shadwell má pravdu - přes studium a činnost na FAMU Chytilová zůstala ryzí diletantkou - hlavně v režisérské sebedisciplíně, to jest zřejmě je důležitější natočit scénu "neotřele", než se té scéně náležitě věnovat. Výsledkem je pokaždé něco, co vypadá jako hra těch největších ochotníků-amatérů a to platí i pro uznávané profesionální herce. Chytilová i z nich dokáže udělat školní besídku. A to vše se vydává za „moderní naraci“, "autorský rukopis" a "sociální satiru". I Trier je zdánlivě podobný, přesto to jsou nebe a dudy. ___ Závěr pro mne - dobrých filmů a režisérů je hodně a času zas není tolik, abych ho ztrácela koukáním na to, co se mi ani vyprávěčsky, ani esteticky nelíbí. (31.05.2011)

Věra Chytilová točí tak, jako by si po 20letém půstu chtěla všechno vynahradit, a zahrnuje plátno množstvím postav, motivů a zápletek. Kdybych jich bylo tak polovička, mohlo by to v zásadě fungovat, jenže takhle jen hyperaktivně přeskakuje ze scény na scénu a divák má dojem, že režisér i kameraman museli být na pervitinu. Nemám z té nervní kamery ani z emočně přeexponovaných výstupů filmových postav dobrý pocit. Rád bych napsal, že snímek autenticky zachycuje atmosféru velkého sídliště 70. let, ale nebyla by to pravda. Film je tak nějak hysterický, chtělo to ubrat. Rozumím tomu, že divákům v době premiéry musel tenhle kousek připadat jako zjevení, protože na míru kritičnosti, s kterou Chytilová operuje, nebyl nikdo připraven. Právě v tom je její síla. Nebála se otevřít témata, o kterých všichni mlčeli, a je nutné si uvědomit, že natáčela krátce po procesu s Plastiky a Antichartě. To věru nebyla společenská atmosféra nakloněná otevřené umělecké výpovědi. Celkový dojem: 40 %. (13.10.2016)

Krutě nedoceněný film. Snad nikde jinde na vás silněji nedýchne dusná atmosféra socialistického sídliště. Drobné lidské příběhy odvyprávěné takřka neorealistickým přístupem. Stísněný překotně budovaný anonymní svět Husákovy panelové džungle. A tam kdesi uvnitř bloudí fragmenty lidských duší. V tomto prostředí u nás vyrůstalo přes 3 miliony lidí. 81% (03.10.2016)

Krásny príklad filmu, ktorý sa nebojí vrhnúť do zvolenej témy "po hlave", priniesť na scénu desiatku rovnocenných postáv (skôr postavičiek), podtónov a zápletiek a pritom tú "hlavu" nestratiť ani len nachvíľu, ba čo viac, nádherne to uzavrieť do funkčného celku. Neherectvo, epizódnosť a "človečina", ktorú už dnes český film akosi nenosí, čo je preveliká škoda a keď sa aj s nejakým pokusom stretneme (napríklad Pasti pasti pastičky samotnej Chytilovej), už to akosi nie je ono - rozutekané, neisté, často neuveriteľné. V tomto prípade akosi nedokážem súhlasiť ani s inak obhájiteľnou výčitkou dramaturga tohto filmu (bonusy na DVD), ktorému vadí, že režisérka ukázala len tú najšedivejšiu stránku vecí... no a? Točila to v roku 1979... dnes sa tlieska Pelíškam, ktoré preháňajú 20x toľko a boli natočené, keď "sa už smelo". (18.08.2008)

Všichni jsou tu bezdomovci. Ještě že máme socialismus – jeden velký umakartový rokenrol, sex, drogy a plnění plánu. Nechtěla bys raději letět na Měsíc? Co taky na planetě, kde kromě dětí a starců patří všichni do blázince (a také v něm jsou). Jedině děti a starci se tu chovají jako dospělí lidé, navzdory teroru nervních příbuzných a pracujících. Zasáhnout musí černoch, protože jenom exot tady může jednat správně. Vítejte v normalizaci. Je pozoruhodné, jak Chytilová zoufale chce do toho marasmu implantovat naději, jak přímočaře naznačuje, že happyend máme na dosah ruky a ve své moci - a jak to nejde. Proto její filmy tak křičí. Smích? Přejde. Jo a pokud jde o formu filmu, tak ta opět přesně odpovídá tématu - dodávám pro pana Normálního Diváka. (02.08.2011)