Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

Tak takto by atmosféru nášho normalizačného urbanizmu nezachytili ani ruskí konštruktivisti, ani Jacques Tati. Lepšie povedané, Panelstory mi pripomína oba prístupy, akýsi dokumentačný a ten komediálny. Bohužiaľ ma repetetívnosť výborných detailov časom začala nudiť a to najmä absenciou silnejších príbehov, ktoré by sa mohli aj výraznejšie pretnúť a nebyť iba samostatnými vydarenými scénkami. Pri štátniciach, kde som spracoval otázku našej výstavby od 50tych rokov po koniec 80tych sa rozprúdila diskusia aj o panelovej výstavbe a verte, že to takto nevyzeralo iba vo východnom bloku, podobné problémy s absolútnou premenou charakteru krajiny mali napríklad aj Francúzi, ktorí museli podobné králikárne stavať pre národnostné menšiny a sociálne slabších občanov. 70%. (10.02.2014)

Ne snadno uchopitelný pohled Chytilové mohl v tomto případě veškerou analytickou sílu svého pohledu-metody uplatnit na zvláště vděčném materiálu: stavbě panelového sídliště. Bizarní mozaika nejrůznějších lidských osudů není ani falešným idyličnem, ani úsměvným nadhledem jiných filmů té doby. Fakt, že sídliště byla stavěna a snad i zamýšlena jako velké noclehárny, notně pochroumal podobu i život všech našich měst a jejich obyvatel v té době. Někdy se nadsázka Chytilové může zdát až příliš vyhrocená, spíše bych však řekl, že za skutečností mnohdy zaostává. Určitě nadprůměrné dílo do jisté míry doplácí srozumitelností na akcentaci mozaikovitých postupů své autorky. (26.08.2007)

Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (24.11.2006)