Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. (26.07.2011)

Tak tohle je opravdu extrémně depresivní kousek. Záměrné vyzdvihnutí negativních vlastností lidí a doby. Jediné vlastnosti, které můžeme u místních lidí pozorovat, jsou neuvěřitelná arogance, sobeckost, uspěchanost, neochota kohokoliv vyslechnout, či snad někomu dokonce pomoct. Jedna pani to dobře vystihuje větou "Já se o nikoho nestarám!!!". Taky tam sou lidi neuvěřitelně závistiví a neustále druhým něco vyčítají a sebe vydávají za hrozné chudáky. Na depresivnosti ještě přidává fakt, že nikde není ani kousek trávy, jen pak je tam v dáli záhon, ale přes něj si lidi zkracují cestu na zastávku. Celkový dojem ještě dotváří docela psychohudba, kamera i střih. Moc dobré, jen jestli nejsou 4 hvězdičky málo.... (19.03.2008)

Kakofonická free jazzová opera o výstavbě Jižního města. Svého času byla Chytilová skutečná visionářka. PANELSTORY tématizuje život v tehdejším československu, od panikařících žen v domácnosti, skrz liknavé dělníky, odpudivé autority, mladistvé a vše kontruje pohledem zmateného vesnického starce, který přijel navštívit rodinu. Rozestavěné sídliště, kde se lidé tlačí ve frontě na tři jediné telefonní budky a s kočárky si to štrádují přes kopce písku a rozbahnělé cesty, má pak evidentně znázorňovat ekl tehdejšího režimu. Netřeba se tedy divit, že snímek skončil okamžitě po premiéře pod tvrdě přivřenou pokličkou. (03.02.2017)

Není to ani tak kritika komunistického režimu jako lidské malosti, krátkozrakosti a sobeckosti. Sám žiji na sídlišti a žiju tu rád, protože se to rozhodně dost liší do toho, co vidíme ve filmu. Nicméně Chytilová měla štěstí a kuráž, aby natočila film v prostředí vznikajícího sídliště, které uměle vytváří novou sociální strukturu, jejichž vzájemné vztahy jsou dost komplikované. Ke spoustě problémů dalo podnět samotné sídliště, které se svými tyčícími se věžmi v krajině bláta a hlíny zpustlé technickými pracemi působí obrovsky a majestátně, ale všechno je v lidech. (12.07.2009)

Tohle Věra Chytilová zachytila dokonale přesně. Ta kamera a především ruchy to směrovaly směrem k dokumentárnu, aby představa o životě na rozestavěném sídlišti v Praze byla co nejvěrohodnější. Ovšem nejlepší byla práce s postavama, jak přes ně jela Věra Chytilová společenskou a dobovou satiru nemělo chybu. (26.06.2020)