Meši

Naruse ve vrcholné formě nám s lehkostí sobě vlastní vypráví příběh o partnerských stereotypech a postupující ženské emancipaci (nejen) v moderní japonské společnosti. Ken Uehara a Setsuko Hara si herecky očividně rozumějí a tvoří velmi přirozeně působící pár. V podstatě jde opět o Naruseho klasickou mixturu několika velmi realisticky pojatých archetypů a experimentování s prolínáním jejich osobních prostorů, tentokráte ve výjimečně zdařilé finální podobě. Asi dlouho si budu pamatovat také nosnou melodii snímku. (13.05.2009)

Vpád ženské emancipace a moderního způsobu života do tradičního uspořádání japonské rodiny. Asi tak by se dalo shrnout téma, s nímž se vypořádává film Mikio Naruseho. Na drobném manželském konfliktu jsou ukázány pochybnosti a výhrady k tomuto převracení hodnot oné starší generace režisérů, ke které Naruse patřil. Název めし (Meši, tj. Pokrm) symbolizuje denodenní úděl hospodyně ("věčná panna" Secuko Hara z filmů Jasudžira Ozua), která je náhle konfrontována s lehkovážnou a rozvernou vnučkou svého manžela. Její jedinou útěchou manželského stereotypu je kočička Juri (tj. Lilie), ale ve chvíli, kdy se setká se svými spolužačkami z mládí, ze kterých čiší sebevědomí (ale i osamělost) moderních žen, začne být i ona daleko vnímavější k poněkud intimnějšímu vztahu svého manžela a jeho vnučky a rozhodne se "na truc" odjet ke své matce do Tokia. V závěru se však opět zařazuje do konzervativního řádu a akceptuje svůj úděl manželky jako obecný úděl ženy (zde je film možná až příliš prvoplánový). Film byl v době svého uvedení velice úspěšný a já bych ještě podotknul, že k žánru dramatu by se měl přiřadit i žánr komedie, protože filmu není cizí i velice chápavý (a tudíž moudrý) humor. (24.03.2008)

Vnútorne krehučko previazaná štúdia rodinných hierarchií a okolitých vzťahov. Z okraja rozprávania sa pomaličky dozvedáme viac o charakteroch postáv, ako zo životopisných poviedok. Nemalou mierou k tomu pripísať plíživý interiérový minimalizmus ako časopriestorový sprievodca s odkazom Ozuho dejových štruktúr. Žiadna smrť, žiadna vražda, žiadna akcia, ale krutá každodennosť manželskej krízy podkreslená v úžasne zrežírovanej disharmónii slepej uličky. Secuko Hara v ďalšej nedostupnej roli. Človeka až dráždi jej chlad. Myslím si, že miera citu použitého v tomto snímku - výborná. (20.11.2014)

Malý, dramatický příběh o jedné malé rodině z předměstí Ósaky (on v práci, ona doma, přijede jeho vnučka, začnou problémy atd.), který sice zpočátku vypadá dost zajímavě (už jen díky tématům, které nastoluje, takový film bych čekal v kterékoliv jiné kinematografii, jen ne v té japonské poválečné), ale postupem času se začíná táhnout.... A táhnout.......... A táhnout ....................... A táhnout.............. A takhle si vesele odtáhne až do konce, aniž by se stalo něco opravdu zajímavého, nebo zábavného a film si odplyne jen tak do závěru, s tím, že dialogy jsou čím dál tím nudnější, neříkám, že by bylo vyloženě potřeba, aby se z podzemí vyřítila legie pomstychtivých mutantních tuřínů (bez chapadel), ale něco napínavějšího a dramatičtějšího by se sakra hodilo, protože řemeslo i herci jsou tu na velmi dobré úrovni. (03.03.2015)

Jeden z nejlepších filmů jednoho ze zlaté trojky japonských klasiků Mikia Naruseho. Zbývající dva jsou Jasudžiro Ozu a Kendži Mizoguči. Takový Kurosawa nastoupil například až v další vlně, i když je jinak samozřejmě taky neoddiskutovatelným klasikem. Film (v angličtině nazývaný Repast, tj. něco jako Jídlo, Pokrm, Hostina) vypráví příběh manželů žijících na osackém předměstí. Není to příběh celého života, ale spíše pár dnů, během kterých se odehraje manželská krize. Manžellka trpí nenaplněností a nudou života ženy v domácnosti a rozhodne se to změnit odjezdem ke své matce do Tokia. Komu by námět připomínal Ozuovy filmy, tak se celkem nemýlí, ovšem zpracování je odlišné. Naruse vytváří jinou atmosféru, je emocionálnější, snad i osobnější, je to stejně "obyčejný" příběh jako u Ozua, ale je podaný prostě jinak. U Ozua více pozorujeme, Naruse nás více vtáhne do děje, Ozu může na nás působit exotičtěji, Naruse, i když je to zcela originální a japonské, tak nám je možná tou emocionalitou bližší. Těžko říct, rozhodně jsou oba skvělí. Rozdíl v pojetí se dá krásně vystihnout u herečky Setsuko Hara, která hrála ve fimech obou režisérů. Kdo ji zná z Ozuových filmů, kde hraje skoro vždy pokornou, asketickou, chtělo by se řící až svatou ženu, která ovládá své emoce a je úžasná svou vyrovnaností, tak bude překvapen rozdílnou dimenzí jejího herectví v tomto Naruseho filmu, kdy umí výborně zahrát mrzutost, zlobu, uraženost, odpuštění i naději. (08.03.2007)