Batalion

Narazit v běžné distribuci na drama, které vzniklo v období první republiky, není zcela běžné. Ale když už se to podaří, tak příjemně překvapí svojí kvalitou a hereckým podáním. Žít bez důvodu není snadné a jedinec často jenom přežívá, než aby se pokoušel bojovat za život a jeho naplnění. Na dno se může člověk dostat nejrozličnějšími způsoby. Ať je to dědičně předurčená apatie, drsné životní zkušenosti, nebo náhoda, ztráta víry a všudypřítomná beznaděj. Za mého působení v Praze si pamatuji na podnik, jež zval se Batalion, ve kterém jsem proseděl nejednu noc. I když s trochu jiným osazenstvem. Ale Bataliony jsou stále přítomny. Jmenují se jinak. Jsou to Mokré Lokty, Alkrony, Merlinové a další a další, kde se jednotlivci s podobnou beznadějí v srdci sdružují a alespoň na chvíli zapomínají na okolní svět a nelehké bytí beze smyslu. Odsuzovat někoho není snadné, nikdy nevíme, co za příběh se skrývá v každé osobě. Tak jako u zprvu ctihodného pražského právníka a poslance Františka Uhera (skvělý František Smolík), který ztratil veškerou víru ve smysluplnost života, aby padal hlouběji až na samotné dno svého utrpení rozcupované duše. Osazenstvo Batalionu se hemžilo pitoreskními postavičkami, většinou na něco čekající. Scházeli se zde osamocená servírka Marie Žďárská zvaná Mimi (Hana Vítová), čekající na svou lásku, válečný vysloužilec a flašinetář František Vondruška (dobrý Václav Trégl), čekající na lepší zítřky, nenapravitelný zloděj psů Beznoska (dobrý František Kreuzmann st.), čekající na svého psa, aristokratický Ferdinand Koranda (dobrý Eduard Kohout), čekající na pozvání z dvora, nemocný pianista Lojzík Chrastil (Eman Fiala), čekající na úsměv od Mimi, Beznoskův koktající kumpán Honzík (Ladislav Pešek), charakterní herec Mašek (Karel Veverka), kartářka Mastná (Milada Gampeová) a Vondruškova družka a harfenice (Ella Nollová). Z dalších rolí je zde Uhrova lehkomyslná žena Anna (Helena Bušová), podléhající svodům spíše z nudnosti nicnedělání a pocitu nenaplnění a v touze po dobrodružství. Dále Uhrův přítel a básník Václav Šulc (Jaroslav Průcha), který v dobrém úmyslu způsobuje pád kamaráda až na samotné dno. A Uhrův bratranec a nadporučík armády Karel Hojer (Raoul Schránil), nenapravitelný donchuan, který si bere se samozřejmostí všechny nabízející se požitky. Někdy je lepší žíti v nevědomí, než bezhlavě pátrat po sužující pravdě, která nás může srazit nadobro na kolena. Vždy je lepší hledat a pokoušet se jít vpřed, byť i klikatě, než čekat na zázrak a užírat se tíživostí přítomnosti. Ale není to vždy snadné a jednoduché, často člověk potřebuje oporu, o kterou se může čas od času opřít. Perly přináší slzy, hluboké zklamání přináší pád. A kde je to hřejivé slovo povzbuzení? (09.12.2015)

Ve velice silné konkurenci roku 1937 se nám sešla celá řada dokonalých filmů. Ostatně, kvantitou tento rok nikdy překonán nebyl a kvalitou zřejmě již ani nebude. Šťastná to konjunktura přivedla do kinosálů Batalion, Bílou nemoc, Důvod k rozvodu, Hordubaly, Karla Hynka Máchu, Lidé na kře, Otce Kondelíka a ženicha Vejvaru, Panenství, Poručíka Alexandra Rjepkina, Rozvod paní Evy, Švandu dudáka, Svět patří nám... abych jmenovala jen zlomek. Batalion Cikánův se tedy stal remakem Pražského první verze z roku 1927 a přinesl s sebou několik osvědčených herců (zejména Eman Fiala si zopakoval svoje živý šaty vynikajícím způsobem), ale také nový scénář, který dal cele vyniknout postavě Heleny, manželky advokáta Uhra, jenž ho dovedla až na samé dno. Helena Bušová tak získala možnost rozehrát své romantické herectví a stala se skvělou konkurentkou Mimi Hanky Vítové. Nač chodit kolem horké kaše, jednoduše řečeno, není filmové okénko, kterém bych na tomto filmu neadorovala. Užívám si celé podsvětí bataliónské, výkony herecké, atmosféru, kostýmy a nakonec i to delirium. Jediným smítkem na kráse je v dnes hrané kopii ten nesmyslný dodatek z roku 1952. Ale co také v roce 1952 nebylo nesmyslné, že. (28.03.2011)

Rozumím tomu, že filmová publicistika a umělecká kritika považovala Cikánův Batalion svým způsobem za uměleckou výkladní skříň české kinematografie oné éry, ale s prominutím, po 80 letech už nacházím jen málo kladů, které by na mě promlouvaly i dnes. Je to především pokus o sociální drama, za který snímek obdrží jednu hvězdičku, a tu druhou dostane za herecké obsazení, kdy např. Eduard Kohout špičkově zahrál tragikomickou postavu blázna přesvědčeného, že je levobočkem vznešené osobnosti. Eman Fiala v tragické roli pianisty Lojzíka mi přišel na 27 let značně přestárlý a František Smolík dokazuje, proč byl považován za jednu z největších hereckých osobností své doby. Jinak ale postrádám syrový realismus, je to takové na můj vkus sentimentální, uhlazené a maloměšťácky zidealizované. Navíc někteří herci se nevyhnuli divadelnímu přehrávání, zkrátka a dobře, český film 30. let se svými neduhy se nezapře ani v tomhle případě. Celkový dojem: 45 %. (09.04.2017)

Pátá čtvrť.¬         Hlubší dojem než tento snímek ve mně zanechala četba předlohy — povídky Batalion od J. H. Týneckého; příběh je v povídce uchopen pevně, sevřeně, s hlubokým citovým výrazem a bez zbytečných rozptylujících odboček; inu, vždyť jej napsal člověk, který byl kromě spisovatele hlavně novinářem a dramatikem. U Cikánova a Schittova snímku tuto pevnost a sevřenost příběhu postrádám, citový jeho výraz je pak zamlžen jednoduchou konkretizací v obrazech (návrat Uhra domů, samostatné "aktovky" v putyce a u soudu a tak podobně). Dramaturgicky tedy ne zrovna dobře zvládnutá látka, jíž povídka nabízí. Kromě uvedených výhrad můžeme ale o všem ostatním hovořiti jako o silném nebo aspoň dobrém provedení: herci (i přes leckdy poněkud šablonovité vystupování postav), kamera (skvěle ovládající hru černé a bílé), hudba (a písňové šlágry), prostředí putyky, soudu, kostela, hřbitova... to všechno dohromady vytváří sled obrazů, jež přitáhne pozornost a zaujme a možná i dojme. Přes mnou uvedené na začátku výhrady proti dramaturgii se tudíž jedná o beze sporu nadprůměrný filmový počin, který mohl býti ovšem daleko lépe zdramatizován, uchopen (možná M. Fričem?).¬                 Jsou příběhy, jsou písně, které mohou dojmouti až k slzám; skrz ně neměli bychom ale zapomínati dívat se kriticky a vždy bychom měli najíti v sobě sílu neupadnouti do slabosti, jako se to stalo doktoru Uhrovi.¬                 Poznámka na závěr: Skutečné životní osudy dr. Uhra zde nechci prozrazovat — a tím kazit dojem z dívání; zájemce odkazuji na doslov J. Opelíka ke knize Batalion, vyšlé r. 1973 v nakladatelství Melantrich, kde nalezne příslušné odkazy i sumace. (22.06.2016)

Opravdu pečlivý přepis podle románu a divadelní hry Josefa Haise-Týneckého..Po slavné němé verzi, kterou jsem bohužel neviděl, to bylo zřejmě zatím poslední zpracování této původně divadelní hry. Zejména bych ocenil mimořádně dobré herecké výkony herců, hlavně Františka Smolíka, jeho mistrovskou studii rozvráceného charakteru osobnosti dr. Uhra propadajícího stále hlouběji vlivu alkoholu..Všichni, kteří film viděli, tak zajisté vědí, proč tomu tak bylo. Opilci nebyli přímo Smolíkova parketa, ale přesto si je zahrál ještě ve dvou významných filmech, a sice v následovném "Městečku na dlani" ( vzpomínáte? "Piješ, Františku, moc piješ!"), pak ještě ve filmu "Dnes naposled" (krutě tragický portrét pijana Taupeho). Ve všech těchto filmech nakonec i zemřel! Další z herců, kteří mě zaujali, to byla Hana Vítová (ve filmu i zpívající) jako nešťastná číšnice Mimi Žďárská. Opět tragická role, pro samotnou herečku však jedna z těch hodnotnějších. Opravdu velký prostor a možnost naplno projevit svůj herecký talent zde dostal věčný figurkář Václav Trégl. Bylo ho tady najednou všude plno a jeho role válečného vysloužilce Vondrušky byla ve filmu tou nejkomičtější . Kreuzmannův zloděj psů Beznoska zaujal především svým výrazem a pak svými věčnými návraty ze žaláře. V menších rolích pak zaujali Ladislav Pešek jako koktavý Beznoskův pomocník Honzík chodící stále s pytlem ze psy za zády, Helena Bušová jako nevěrná Uhrova žena Anna, Ella Nollová v roli staré harfenice a věčně se hašteřící Vondruškovy družky, Jaroslav Průcha jako básník Václav Šulc, který zde dostal prostor hlavně ze začátku, dále nadporučík Hojer Raoula Schránila nebo Eman Fiala jako pianista zvaný Chrastítko rovněž s tragickým osudem. Nakonec bych ještě vyzdvihl krásně ostrou Rothovu kameru a Stelibského hudbu. Písně "Pryč a pryč je všecko", "Do naší ulice sluníčko nepřijde" nebo "Ta rakouská monarchie" hned v úvodu byly ve své době také značně populární..Všemi slovy nádherný film a příjemné překvapení. (03.11.2007)